Momenty absolutní přítomnosti. Jak se naprosto koncentrovat?

Jiskru. Dalo by se říct motivaci. Ale my se přeci skoro pořád k něčemu motivujeme. Abychom zdravěji jedli, víc se hýbali, byli efektivnější… To vše je v pořádku. Ale jiskra, to je motivace, která přichází sama. Prostě něco velmi chceme zkusit nebo zažít. Nejsme si úplně jisté, jestli to zvládneme. Jiskra, touha jít a udělat to, v nás už je. A je jedno, jestli nás láká složitý recept, naučit se hrát na kytaru nebo přejít po laně nad propastí.

Uvolnění. Abychom ze sebe byli schopní vymáčknout to nejlepší, potřebujeme se uvolnit. Je těžké podat nejlepší výsledek ve chvíli, kdy máme pocit, že nás někdo hodnotí. Uvolnění totiž těžko přichází i ve chvílích, kdy po nás někdo něco chce. Je dobré si najít trochu času jen pro sebe. A s tím hodnocením? S trochou tréninku se člověk oprostí od přísných nebo zvědavých pohledů a umí si sám v sobě vytvořit takovou bublinu klidu a přijetí.

Soustředění. Někdy to, na co se soustředíme, před námi utíká. A my se snažíme zaplašit všechny myšlenky a dohnat to. Jenže uvolněné soustředění nedoženeme. Do toho se musíme propadnout. Je to opravdu pocit, jak nechat celý svět někde daleko za sebou a potopit se plně činnosti, kterou právě děláme. Není to soustředění, ze kterého bolí hlava. Je to soustředění, které burcuje naší vnitřní radost. Jako by vše šlo najednou snáz, jako bychom v tu chvíli byli zrozeni pro pečení dortů, hraní na kytaru nebo chození po laně…

Důvěru. Ač si nejste jistí, zda danou věc zvládnete, je dobré probudit důvěru v sebe sama. Nejde o to být za každou cenu pevný v „kranflecích“. I ti nejvíce suverénní jedinci o sobě sem tam pochybují. Jde o vnitřní rozhodnutí, že v každou chvíli dáte do dané činnosti to nejlepší. „Když přecházím nad propastmi přesně o toto se snažím. Často se mi to nepovede. Spadnu a jsem sama na sebe naštvaná, protože vím, že jsem to vzdala. Dost jsem si nevěřila, dost jsem nevěřila svému dalšímu kroku. Ale když se mi povede dát do každého okamžiku to nejlepší ze sebe, tak to nemůže mít špatný konec. I když v půlce spadnu, visím dole v laně, chechtám se a jsem šťastná. Vím, že dnes jsem to nemohla udělat líp. A že se mi dnes povedlo být sama sebou, jiskřivá, soustředěná, uvolněná s plnou důvěrou k sobě i světu,“ říká slacklinerka Anna Hanuš Kuchařová. (viz. žena na fotografii)