Bylo mi dvacet tři let, když jsem tenkrát poprvé otěhotněla.

„Čekáte miminko, budoucí maminko,“ oznamovala mi gynekoložka při prohlídce, na kterou jsem šla po vynechání menstruace a já jsem nevěděla, mám-li být šťastná či ne, ale myslím, že jsem ani na chvíli nezauvažovala o tom, že bych snad své krásné těhotenství mohla přerušit. Proč také?

Vždyť věk už jsem na to měla a gravidita je to nejhezčí, ale i nejcitlivější období v životě ženy, tedy ovšem končí-li porodem zdravého donošeného človíčka.

Potraty nesnáším a nikdy nepochopím matky, které se rozhodly své dítě zabít.

Když jsem řekla svému partnerovi, že jsem „v tom“, zareagoval, jak jsem nechtěla. Myslela jsem si, že bude mít radost, protože jsme dokonce i plánovali svatbu, jenomže já mladá hloupá netušila, že on je již dvojnásobným otcem a že matce svých dětí dluží spoustu peněz.

Nejspíš proto tedy byla jeho reakce taková.

Hodil mi batoh plný věcí do břicha, abych své dítě ztratila.

Bála jsem se, že potratím, ale díky své milované mamince, která si mě vzala od něho k sobě domů a díky své víře v Boha můj syn uvnitř mé dělohy vydržel se vyvíjet alespoň do 32. týdne těhotenství.

Celý měsíc jsem musela ležet v nemocnici na infúzích, snášet to odporné napichování kanyl do žil, které bylo po delší době tak nesnesitelné, že lékaři opravdu museli porod vyvolat tak brzo.

Byla jsem napojená na hadičkách nepřetržitě a celé hodiny jsem pozorovala, jak ptáci přeskakují ze stromu na strom.

„Musím to vydržet,“ říkávala jsem si, protože jsem věděla, že každá kapka zázračného hořčíku dávala naději mému chlapečkovi.

Erik je tedy dítě vymodlené, jak se říká.

Dvacátého sedmého prosince roku 2001 mi páni doktoři píchli „vyvolávačku“, pomalu odtekla plodová voda a šli jsme rodit.

Byli si totiž jisti, že dítě bude schopné života, že bude mít zdravé plíce po podání různých injekcí a že to tak nějak všichni zvládneme.

Rodila jsem přirozenou cestou, na sále jsme byli celých dvanáct hodin, skákala jsem na velikém míči jak bláznivá, pak mi přivázali nohy a ve čtrnáct nula nula či nula jedna se narodil takový dlouhý hubený hošíček, kterého jsem viděla až druhý den.

S porodní váhou dvě kila musel totiž do inkubátoru, ale byl naprosto zdráv, jen potřeboval ještě nějaký čas být v teple, které tento přístroj poskytoval. Nyní mu je již dvanáct let a nemá žádné obtíže, ale není nad to, když se Vám narodí děťátko dozrálé v termínu, které máte ihned u sebe.

Medicína je natolik daleko, že zoufalým matkám přináší hodně nadějí, ale přesto bych nikomu nepřála zažívat ten strach o život svého dítěte.

Mnohé z Vás mají podobnou zkušenost a každá matka mi dá za pravdu, že po vyčerpávajícím těhotenství a hlavně porodu je největší odměnou a štěstím miminko, které se přisává k prsu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10