Můj boj s nízkým tlakem

Má „zdravost“ a „nenemocnost“ se se mnou táhla také celou střední školu, kdy se z baculatého zdravého dítka stala štíhlá středoškolačka. A napříč různým chřipkovým epidemiím, nakažlivým nemocem a dalším zdravotním pohromám, které způsobily částečné a někdy i většinové vylidnění školní třídy, já seděla dál ve své lavici, zdravá a plná energie. Tajně a nesmyslně jsem záviděla svým méně odolným spolužákům, křehkým chudáčkům, které ostatní litovali a rozmazlovali. Já, odolná, zdravá a snad ani parním válcem nezničitelná studentka absolvovala také střední školu bez jediného dne absence z důvodu nemoci, či jiných zdravotních problémů.

Až na prahu své pracovní kariéry jsem onemocněla. Nemoc přišla náhle, nečekaně a navíc jsem o ni už nestála. Omluvenku do školy jsem dávno nepotřebovala, maturitní vysvědčení jsem už nějakou dobu vlastnila a v práci jsem měla skvělý kolektiv a cítila jsem se tu dobře. Nemoc, která na sebe nechala dlouho čekat, byla zákeřnější, než běžná chřipka či angína. Vyčkávala, mrška, aby nabyla na velikosti a závažnosti. Ale i s touto nemocí jsem se dokázala poprat. Po roce v invalidním důchodu jsem byla opět zdravá. Jediné, co mi zůstalo, byl nízký tlak, s kterým se potýkám už dvacet let. A tak si mé tělo čas od času usmyslí a zkolabuje, většinou v nejnevhodnější chvíli a v nejnevhodnějším prostředí. V období, kdy nepracuji, si poležím a život jde dál. Velmi mi to ale komplikuje můj pracovní život. Musela jsem dokonce jednu práci opustit, abych nebyla v ohrožení života.

Mohla bych vyprávět o svých zážitcích. Jednou mi volala má stará sousedka bydlící v našem domě, zda bych jí nepomohla. Je astmatičkou a její rodina právě nemohla k staré paní přijít. Vždy jsem si s ní rozuměla a měla s ní přátelský vztah. A tak jsem sjela výtahem k sousedce. No, místo pomoci jsem pocítila náhlou slabost, a když mě sousedka odváděla do pokoje, nedošla jsem tam. Probrala jsem se na zemi s rozřezaným kolenem, protože jsem propadla skleněnou výplní dveří. To byla má pomoc! Stará paní zažila šok, když mě viděla ležet v kaluži krve, měla rozbité dveře a já neudělala nic. Jindy jsem dostala chřipku. Absolvovala jsem nějak venčení svého pejska v dopoledních hodinách, a poté jsem usnula na celý den. K večeru jsem se svým čtyřnožcem už jít ven musela. Chudák pes. A tak jsem přehodila bundu přes pyžamo a šla k výtahu. Probrala jsem se na zemi výtahu mezi mým bytem a přízemím. Přesto jsme nakonec sjeli až dolů, pootevřela jsem psovi dveře a zkolabovala znovu. Ten večer mi bylo opravdu úzko. Zpocená a slabá jsem seděla v přízemí našeho domu na podlaze před výtahem, neschopná se postavit, a modlila jsem se, aby mě tak někdo ze sousedů nezahlédl. Já, zapřisáhlý abstinent, bych byla určitě považována za ožralici.

Se svým tlakem jsem si užila mnohem víc. A také jsem se pídila po pomoci.

„Nízký tlak není nemoc. Vstávejte pomalu a snídejte,“ bylo mi odpovídáno lékaři.

To se řekne „vstávejte pomalu“. Ale vstávejte do práce ve tři ráno pomalu a mějte přitom na paměti, že máte půl hodiny do odjezdu autobusu. A vy přitom musíte snídat a vyvenčit psa. Také se obléci a věnovat pár okamžiků ranní hygieně. Dalším z doporučení, které mě celým životem doprovázely, byl frťánek každé ráno. Tomu jsem se dlouho bránila. Alkohol mi nechutná a jediné, co pozřu, jsou sladká babská lepidla s velmi nízkým obsahem alkoholu.

„To chce slivovici, nebo něco podobného,“ říkali mi jak známí, tak i lékaři. „A nejlépe domácí!“

Podivila jsem se nad takovým doporučením z úst lékaře, ale v poslední době, kdy jsem opět klesala k zemi a ztrácela vědomí častěji, než kdy obvykle, a přišla jsem tak o další zaměstnání, jsem se konečně rozhodla jednat.

Doma jsem zrevidovala své zásoby alkoholu. Nebudu lhát, že žádné nemám. Kdykoli se v mé domácnosti ocitla nějaká ta lahvinka sladkého likéru s obsahem alkoholu do 15 %, byla uvězněna ve skříni, odkud se málokdy dostala na svobodu. A ejhle, byla tu také lahev domácí medoviny, kterou jsem dostala od syna k loňským, předloňským či dokonce předpředloňským narozeninám! Tou jsem začala. Ráno, ihned po probuzení, jsem si s odporem nalila kalíšek medoviny. Dalo mi hodně přemáhání, abych obsah kalíšku vypila. Ten den jsem se cítila opravdu malinko lépe. Poslední dobou jsem se budila před polednem a energii pozvolna nabývala až pár hodin po poledni. Tentokrát jsem dokázala něco dělat již dopoledne.

Se svou zkušeností jsem se svěřila lékařce.

„Výborně! Jen není vhodná medovina. Slivovice, to by bylo nejlepší.“ Nabádala mě má lékařka k alkoholismu, nebo se mi to jen zdálo? Co když má pravdu ten, který tvrdí, že to je lék? Já, která nikdy slivovici nepila, jsem se vypravila ji zakoupit. Pro začátek do obchodu, protože nemám zdání, kdo v mém okolí má možnost sehnat domácí. Připadala jsem si jako bandita, když jsem v oddělení alkoholu vybírala svou medicínu. A jak v obchodě nikoho nepotkávám, tentokrát kolem mě prošly hned dvě kamarádky.

„Co ty tady děláš?“ ptala se jedna z nich a ukázala na sortiment.

„Čekám na přílet mimozemšťanů,“ chtěla jsem jízlivě vypustit z úst, ale kamarádka mě předběhla: „Aha, jdeš na nějakou oslavu, že?“

Ano, mám ještě pověst abstinenta. To „ještě“ zdůrazňuji. Při placení u pokladny jsem totiž zahlédla, jak se od vedlejší pokladny na mě dívá má sousedka a prohlíží si můj nákup. Nervózně jsem sebrala lahev a cítila se zaručeně ještě hůř, než kdybych ji ukradla. Při cestě domů jsem se zastavila ještě v lékárně pro nějaký ten povzbuzující čaj, a jak nejsem zvyklá, zapomněla jsem u pultu tašku s lahví.

„Haló, paní, něco jste tu zapomněla!“ volala na mě paní magistra a zvedla nad hlavu mou tašku, ze které prosvítala lahev alkoholu. Okamžitě tak upoutala zájem ostatních zákazníků, kterých v tu dobu bylo v lékárně opravdu hodně. Alkoholice byla prozrazena.

Od onoho okamžiku se každý den přemáhám, abych do sebe obrátila maličký kalíšek medicíny ze švestek. To, co je pro druhého běžné, se pro mě stává nepříjemnou povinností. Jisté ale je, že se cítím malinko lépe a zatím jsem nezkolabovala. Jen se děsím situace, že by mě např. srazilo auto, nebo postihlo jiné neštěstí.

Být v černé kronice jako bába – alkoholička, která svým nezřízeným pitím způsobila nehodu, to je to poslední, o co stojím. Nakoupila jsem si také povzbuzující bylinné čaje a spoustu potravních doplňků, které by měly pomoci.

A když jsem naposledy dělala své oblíbené tiramisu, trošku jsem ho vylepšila. Doma jsem našla x let starý domácí bezinkový likér a pořád tu ještě byla ta medovina. Do jednoho krému likér, do dalšího medovina a do kávy tradiční rum. K tomu jsem přidala i ovoce, aby to bylo také zdravé.  Dezert po obědě byl vynikající.

Jen stále nemám tu domácí slivovici! Už pár dní přemýšlím, že oslovím svého téměř dospělého syna, zda nemá ty pravé kontakty na sehnání domácího nápoje. Jen si připadám, že bych selhala. Já, matka, která celý život učím svého potomka, že cigarety, alkohol, drogy a dokonce i energetické nápoje jsou zhoubou lidstva, se pídím po slivovici!

Ač pro mě nepřirozené, dokud to malinko pomáhá, říkám si, že stále je lepší ženská s panáčkem v sobě, než opět líbat dlažbu na chodníku, když nečekaně zkolabuji…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10