Můj druhý domácí mazlíček

Na prvního mazlíčka si pamatuji jen matně. Bylo to morče a moc legrace s ním nebylo. Pamatuji si přesně na ten den, bylo to v létě a měla jsem páté narozeniny. Do školky a ze školky jsem chodila sama, nebylo to daleko a nemusela jsem přes silnici. Tenkrát pro mne přišla o pět let starší sestra, za sebou táhla červenou mašličku a na jejím konci se vzpírala černá kulička. Byl to rozkošný kocourek, dostala jsem ho od sestry k narozeninám. Už je to 70 let, nikdy jsem nezapomněla.

Říká se, že kočka se drží domu, moje zkušenosti byly naprosto jiné. Kocour dostal jméno Macek a byl oblíbencem celého domu, rád se předváděl. Donesl si třeba myšku, počkal na dvoře, až se nás shromáždí co nejvíc a potom uspořádal divadlo. Myšku pustil, zas ji chytal, to dělal tak dlouho, dokud chudák myška nevypustila duši.Tatínek byl šikovný, stloukl mně a sestře jakousi školní lavici. Tam jsme psaly úkoly, jedly tam. Jednou mi maminka na lavici dala mléčnou polévku, tu polévku nenávidím. Jenže já v té lavici vstala a starala se, jestli Macek dostal taky. Vařící polévka se převrhla a já si ošklivě opařila nohu, ještě dnes mám na noze jizvu. Hrozně jsem řvala, tatínek popadl kocoura a vyhodil ho ze dveří, to jsem řvala ještě víc! Tatínek myslel, že bolestí, no to taky, ale víc jsem brečela o kocoura.

Později jsem dostala do nohy otravu, ale to už mě nic nebolelo, Macek tatínkovi odpustil a všechno se vrátilo do starých kolejí. Macek byl také mlsný, ono těch mlsů tolik nebylo, vždyť byla válka, já jsem si oblíbila nakládané okurky: Když jsem si jeden vzala, otočila jsem se k Mackovi zády, aby neviděl, že mlsám, viděl mne! Obešel židli, sedl si přede mne a začal se olizovat. Tak jsme se dělili o všechno na půl. Ale to jsem odbočila. Byla válka a tatínek se rozhodl, že se ukryjeme v lese, vykopal tam jakousi zemljanku, vystlal to chvojím a mně a sestře se to moc líbilo, mamince už asi míň, ale měli jsme s sebou i kocoura, nevím, co ten týden žral, nevím ani, co jsme jedli my, ale kocourek běhal po lese, na noc se vždycky vrátil. Po týdnu jsme se vrátili domů, Macek s námi. U nás byli nastěhovaní Rusové, opravdu hodní a mladí kluci, hráli si s námi i s Mackem celé dny. Tatínek si je zavolal bokem a na něčem se domlouvali. Rusové se odstěhovali, nevím kam, ale každý večer si za námi přišli hrát, jejich odjezd pro nás děti byla tragédie, ale to už je o něčem jiném, zpět k Mackovi. Jednou, to ještě byla válka, přišla teta, abychom šli do Divišové kolonie, že je tam velký kryt ve skále. Šli jsme, já a sestra jsme nesly střídavě Macíka. Tatínek nám tam stloukl palandu, poschoďovou, já a sestra jsme spaly nahoře, mezi námi Macík, nikdy neutekl. Rusové nás osvobodili, je známo, že osvobodili Brno, když přišli, hrozně jsme se jich báli, ale vysvětlili nám, že nás přišli osvobodit (proto mě mrzí, co tu teď dělají).

Nastala doba stěhování. Stěhovali jsme se do trošku lepšího bytu, Macek s námi. V domě si ho oblíbila jedna paní, byl to mazel, ale stalo se, naši našli lepší byt, který měl tu chybu, že jsme si tam nesměli vzít žádné zvíře. Tak Macek zůstal u paní, která ho měla ráda a my všichni brečeli. Ale paní nám řekla, že se na něj kdykoliv můžeme přijít podívat, sestra a já jsme tam byly jednou! Macek někde běhal, volali jsme ho dlouho, než přišel. Chtěla jsem se s ním pomazlit, vzala ho do náruče, neskutečně mě poškrábal a utekl. Po letech mi kolega v práci řekl, že se Macek zlobil proto, že jsme ho opustili, já tomu věřím! Hlídala jsem 2x někomu koťata a dopadlo to stejně, taky mě už potom nechtěla vidět, byla to koťátka, která jsem jen někomu hlídala. Tak to je vzpomínka na milého Macka...