Má zkušenost s prvním porodem byla taková, ze jsem téměř až 11 let nemohla otěhotnět přirozenou cestou. Dlouho jsme se pokoušeli o potomka, avšak pořád nic, tak jsme vyhledali pomoc v Centru asistované reprodukce. Nejdříve jsem musela projít lehčí operací, která se nazývá hysteroskopie a provádí se pod celkovou anestezií. Je to vlastně vyšetření Vašich pohlavních orgánů pohledem zevnitř.

Nic příjemného to po probuzení nebylo, jenže naděje na děťátko mi dávala sílu vše nějak zvládnout. Potom mě ještě čekala punkce, to je odběr vajíček a teprve až pak samotný embryotransfer, kdy jsou do dělohy vpravena nejschopnější i nejlepší oplodněná vajíčka. Když se to konečně po druhé podařilo, byli jsme s manželem šťastni.

"Zcela určitě to bude holčička," říkal hned, když mi paní doktorka potvrdila, ze jsem přišla do jiného stavu a měl pravdu. Původně vlastně měly být dvě, ale naše malá se nejspíš nechtěla s nikým dělit o místo v bříšku, o jídlo, o mámu i tátu, později o hračky, no prostě o všechno a tak ve dvacátém týdnu mého rizikového těhotenství z umělého oplodnění jsme museli na porodním sále jedno z dvojčátek zanechat. Dnes se již nedozvím, byl-li by to chlapeček či další děvčátko a také mi to je velice líto. Neudržela jsem oči suché, ale nakonec jsem byla ráda, ze se ve mně líbí alespoň jednomu z miminek.

Snad možná na dvojčátka fyziologicky nemám, ale myslím, že je to i dost o penězích a my na tom zrovna nebyli nejlépe, protože manžel tenkrát přišel na čas o práci, což těhotenství nepřispívalo a stresovalo mě. Má gravidita nadále trvala opravdu díky lékařům a mé vůli podrobit se všemu, co bylo třeba. Den před narozením našeho zlatíčka mi praskla plodová voda.

"Rodíš," uslyšela jsem hlas své drahé polovičky a dál seděla jako přilepená k židli, po které volně stékala tekutina.

I přesto, ze jsem nebyla již prvorodička, neznala jsem ten pocit, kdy se děťátko samo hlásí na svět, neboť, když jsem rodila po prvé, tak mi sami lékaři porod vyvolali. Nyní to ale bylo jiné, lepší. Věděla jsem, ze není kam spěchat, jelikož časový odstup od narození mého syna trval několik let. Budoucí tatínek byl celý vystrašený, poněvadž se jednalo o jeho první dítě. V rychlosti se oblékl a šel před dům přivítat pány záchranáře. Stěží a v bolestech jsem něco na sebe hodila a se strachem nastoupila do sanitního vozu.

"Uvidíme se ráno, miláčku, a budeme tři," pověděla jsem svému choti.

Políbil mě, opatrně zabouchl dveře a motor zahučel.

Dál už snad ani nevím, jen to, ze příchod naší princezny stihl a já nikdy nezapomenu na to, jak na sebe ti dva hleděli, když ji pár minut po porodu držel v náručí.

Těm, které nemohou delší dobu otěhotnět, radím, aby nezoufaly a zkusily to v Centru asistované reprodukce, protože dnešní hektická doba si žádá takovéto vymoženosti, kterých dříve nebylo třeba, ale je dobré zamyslet se také nad tím, jak žijeme a proč.

Dost často je totiž neplodnost způsobena nesprávnou životosprávou a vůbec přístupem k životu jako takovému.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10