Můj lék na podzimní splín

Vyšla jsem ráno do deště. Už hodně dlouho si říkám, že se začnu hýbat. Za poslední měsíce jsem přibrala víc kil než za posledních pět let. Za všechno může prokletá karanténa. Omezení pohybu venku mě prakticky uvěznilo doma u počítače. A když mi zavřeli i bazény a sauny, bylo to úplné ouvej. Vlivem pandemie covidu jsem nakonec přišla i o práci a s ní alespoň o nějakou pravidelnost. Vlivem horšího počasí se nemám důvod přesouvat ani k veřejným venkovním vodním plochám, kde jsem v létě často plavala. Nemůžu vlastně nic.

A každý den si přísahám, že to změním. A každý večer si říkám, že se to opět nezdařilo a začnu zítra. Jenže zítra se změní v dnes a vše jde opět dokola jako na kolovrátku. Je tak jednoduché místo oblékání cvaknout na knoflík a chytit do ruky počítačovou myš. Je tak snadné nechat se ukolébat míhajícími se obrázky v televizi. Karimatka, rotoped, švihadlo a guma na cvičení dávno změnily své funkce. Z rotopedu je věšák na oblečení, karimatka a ostatní propriety jsou odloženy ve skříni. Třeba jednou…

Tentokrát jsem se oblékla do nepromokavého kabátu. Koupila jsem si ho před dvěma lety jen proto, že byl ve výrazné slevě. Nikdy jsem si ho neoblékla, protože byl pouze ve větším čísle a já ho měla velký. Jen z pouhé hamižnosti mi ve skříni dva roky zavázel. Až nyní jsem do něj „dorostla“. Džíny, které jsem měla volné, už nedopnu. Venku nikdo nebyl, podzimní nevlídno lezlo pod nehty, a tak jsem si oblékla tepláky. Ty nezklamou, rostou se mnou. Na nohy jsem si dala holinky. Ty jsem si koupila v době olympiády, kdy se staly módním doplňkem. Na rozdíl od sportovců jsem v nich nikdy nevyšla do ulic. Teď jsem se zahalila do teplého kabátu, jehož kapuce mi skýtala dostatek anonymity, na nohách modré holinky a procházela jsem se naším městem.

Nikdo tu nebyl. Každý normální člověk totiž byl v práci nebo zalezlý doma. Jen já se kolébala ulicemi, šustila v listí a vzpomínala na to, jak jsme s mou sestrou na podzim klouzaly po vlhkých listech. Tolik jsme se nasmály. Zkusila jsem se sklouznout. V gumákách to šlo snadno. Klouzala jsem listy a nechávala za sebou dvě tenké uličky. Došla jsem do parku k potůčku. Několik placáků jsem našla a zkusila udělat žabky přesně v místech, ve kterých jsme se o ně pokoušely před lety jako děti. Podařilo se. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem se sestrou závodila o to, která dřív vyběhne největší kopec ve městě a první stane u nejvyššího místa města. Dokonce jsem si vzpomněla, že vítěz nepřekročil nikdy pět minut.

Mám to zkusit? Vyběhnu to vůbec? Teď, tlustá, stará, v dešti?

Nikdo nikde nebyl, to mi dodalo odvahu. S námahou jsem se rozběhla. V nepromokavém kabátě, obutá do holínek jsem se nemotorně posouvala výš a výš. Voda mi cákala na záda. Musím! Po čele mi tekl pot, já se ale přesvědčovala o tom, že to je déšť. Chtěla jsem to dát. Vzdává se jen slaboch, to bylo heslo nás dvou sester. A že jsme tento kopec za své dětství vyběhly minimálně stokrát! Proč bych to nedala nyní?

Čas byl žalostný, téměř sedmnáct minut. Přesto jsem byla šťastná. Včera, předevčírem, před týdnem ba i před měsícem bych v tuto dobu lelkovala u televize nebo počítače a nedělala vůbec nic. Z nudy bych křoupala brambůrky a možná bych pila kávu se šlehačkou. Nyní tu běhám a v mém podání je tento plouživý pohyb téměř bojem o život. Tukové polštáře na mém břiše se natřásají. Asi se diví, co jim to dělám. V klidu si rostly a mohutněly.

Domů jsem se vrátila a tváře mi žhnuly a měly sytě červenou barvu. Jako by se mé tváře přizpůsobily podzimnímu zbarvení listí. Zjistila jsem, že mi ten pohyb udělal dobře. Po dlouhé době jsem snědla s chutí oběd a místo kávy se šlehačkou jsem si dala jen bylinkový čaj. Přece to všechno nezkazím šlehačkou a brambůrky? Dokonce jsem vylovila ze skříně i karimatku. Třeba zítra zkusím pár dávno zapomenutých cviků. Cvičila jsem tak ráda.

Od tohoto deštivého dne chodím na procházky každý den. Vždy si je o něco prodloužím. Baví mě to víc a víc. Patří ke každodennímu rituálu to, že si na závěr vyběhnu nejvyšší kopec našeho města. Pod pět minut jsem se zatím nedostala, ale včera jsem konečně pokořila deset minut. Dnes jsem zjistila, že už zase dopnu své oblíbené džíny.

No řekněte, není toto ten správný lék na podzimní splín?

čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete