Můj nejlepší pes Alinka

Vždy jsem si jako malá přála psa. Co si pamatuju, tak jsem brala zatoulaná zvířata k nám domů. Moji rodiče museli mít ze mě radost, když si to všechno vemu zpět. Jednoho dne se  u nás na vesnici zatoulalo štěně barvaře. Všechny děti si oblíbila a hrála si s námi.
Celé dny jsme s ní lítali venku. Pojmenovali jsme ji jménem Alina. Milovala děti a žila pro ně. Přemlouvala jsem naše, abychom si Alinku vzali, ale rodiče nesouhlasili, že je moc velká do paneláku a že potřebuje domeček se zahrádkou.

Jednoho dne jsem přišla ze školy a sousedka utíkala naproti mně a brečela. "Alinku přejelo auto." V tu chvíli se mi udělalo špatně. Hned jsem se zeptala, kde je a co se stalo. "Pojď se mnou, dali jsme ji na seno." Utíkala jsem s ní a když jsme přiběhly k senu, začala jsem brečet. Alinka tam ležela a měla naražené stehno. Snažila se vstát, ale vždy upadla. Muselo ji to hodně bolet. Nemeškala jsem a utíkala domů. Hned na chodbě jsem řvala: "Mami, mami!!! Alinku porazilo auto, potřebuje pomoct!!" Mamka  běžela k sousedovi, který měl auto. Zaklepala na něj a zeptala se ho, zda by jel se psem na veterinu. A dala mu tisícovku, kdyby měla vnitřní krvácení, aby ji tam nechal utratit.

Soused opatrně vložil Alinku do přenosné tašky a jel s ní. Celou dobu jsem seděla u okna a přála si, aby přijel a Alinka aby byla v pořádku. Dočkala jsem se. Přijel i s ní. Dal mamce peníze a řekl: "Potřebuje teď klid, má štěstí, neměla vnitřní krvácení. Ale dostala nějaké prášky, které musí dobrat." Bylo jasné, že se psa musel někdo ujmout. Prosila jsem mamku, abychom si ji nechali a nakonec teda svolila. Byla jsem šťastná. Alinka se z toho dostala a lítali jsme zase venku. Hrály si s ní všechny děti. Jednoho dne jsem šla venčit Alinku a za mnou zastavilo auto a vylezli nějací muži.  Než jsem něco stihla udělat, jeden mě chytil a začal tahat do auta. Alina na něj vyběhla a začala mě bránit. Muži se lekli a rychle ujeli. Pochválila jsem ji a doma vše řekla. Rodiče byli rádi, že to takhle dopadlo.

Alinka rostla a vyrostla z ní pěkná psí slečna. Nedala na nás dopustit. Nechala se tahat za uši, nechala nás válet se po ní a měla radost za každou chvíli strávenou s dětmi. Byl to nejlepší pes v mém životě. Asi po jednom roce, co jsme ji měli, jsem přišla ze školy a u dveří mě nikdo nevítal. Měla jsem celý den divný pocit. Zazvonila jsem na sousedku a z okna vylezla moje mamka. Zeptala jsem se jí, kde je Alina a ona jen smutně na mě koukala... Bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Začala jsem brečet a řvát: "Kde je? Kde je?" Mamka šla za mnou ven a začala mi vysvětlovat, že Alinka je velký pes do paneláku a že jí našla nový domov. Že se za ní pojedem podívat, až se zabydlí. Pořád jsem plakala, moc mi chyběla. Začala jsem mít i horečky. Seděla jsem jen u okna a doufala, že se vrátí. Jenže ona se nevracela. Bylo to se mnou pořád horší a horší, nechtěla jsem už ani jíst a jen seděla u okna.

Asi po měsíci mi mamka řekla, že se pojedeme na Alinku podívat a kdyby se jí nevedlo dobře, tak si ji vezmeme zpět. Byla jsem ten den jako na trní. Moc jsem se těšila, až Alinku uvidím a doufala jsem, že to bude oboustranné. Přijely jsme na místo a zazvonily na zvonek. Z okna vylezl takový neupravený chlap a ptal se, co chceme. "Jely jsme se podívat na Alinu, jak se má?" Podíval se na mě, vzal do ruky dva nože a začal je brousit a mezi zuby řekl: "Pořád kňučela a vyla, tak jsem ji dal na Slovensko." Začala jsem brečet a utíkala do auta. Bylo mi už jasné, že ji nikdy neuvidím. Doteď na ni myslím, i když je tomu už 20 let. Pořád v mém srdci má místo a pořád si přeji, aby to, co jsem si myslela, že s ní udělal, nebyla pravda. Měli jsme pak ještě několik psů, ale ani jeden nebyl tak výborný pes jako ona.