Můj nový byt je můj hrad, i bez mužů

Po rozvodu jsem žila tři roky sama s dcerou. Nakonec jsem našla, v té době jsem pevně doufala, toho pravého. K mé malé dceři se choval tenkrát moc pěkně, a to bylo nejdůležitější. A tak se ke mně Milan brzy přestěhoval do bytu, který mi zůstal po rozvodu.

Tehdy jsem pracovala ve vedoucí funkci a měla slušný plat, a tak mi ani nevadilo, že Milan nepracuje. Údajně si ale usilovně hledal práci, jen neměl zatím štěstí. Po roce společného života, kdy já financovala většinu výdajů, protože jsem na to měla, a Milan občas zaplatil účet za nákup potravin v obchodě ze svých občasných brigád, jsem zatoužila žít v domečku. Na ten jsme si zažádali o hypotéku. Při ní vyšlo najevo, že má Milan několik „malých“ půjček a hypotéku by nám ani nedali.

Půjčky Milan obhajoval tím, že ho zadlužila jeho bývalá partnerka a hypotéku nám nakonec dali díky mému příjmu i tomu, že Milan byl oficiálně v invalidním důchodu. Byl totiž o 11 let starší než já. Nakonec, on se snažil. Jako vyučený automechanik si z garáže udělal dílnu, ve které opravoval auta, samozřejmě načerno. Ve skutečnosti to ale bylo tak, že jeho kamarádi potřebovali, on opravil a oni zaplatili málokdy. Byla to nakonec ne dílna, ale kafovačka s pokecem, já nevím, jak jinak to nazvat. Každou chvíli se v garáži někdo zastavil, hráli karty, pili a povídali, a já se sama starala o dům. Milan mi občas něco přispěl, dávali jsme peníze vždy na stejné místo. Když jsem ale potřebovala a podívala se na ono místo, byla zde třeba jen polovina financí. On si to totiž partner částečně zase vzal, když potřeboval. A já splácela hypotéku a táhla celou domácnost.

Nakonec si Milan našel práci na vrátnici v místní firmě. Jako invalidní důchodce si tam vydělal pár korun, z kterých jsem ale moc neviděla. Já vlastně ani netušila, kolik bere. Šetřila jsem na opravu baráčku, na chod celé domácnosti, aby dceři nic nescházelo, a začala jsem přemýšlet, jestli mi to bylo zapotřebí. Nakonec, žila jsem si dobře s dcerou ve svém vymazleném bytě a nic nám nechybělo, dokud jsem nepotkala Milana. Když jsem přišla na to, že Milan mi dokonce vybral porcelánové prasátko ve skříni v ložnici, kterou navštěvoval jen sporadicky, došlo mi, co mám udělat. Milan byl chlap, který se po celé naše soužití na vše ptal, nevěděl, kde co najde, do ložnice prakticky nechodil, protože po dýcháncích s kamarády byl akorát tak zralý, aby se dovalil na gauč v obýváku a tvrdě usnul s ovladačem v ruce, mi najednou šmejdil ve skříni v ložnici a objeví porcelánové prase, do kterého jsem ukládala drobné na horší časy!

Po celou dobu, co jsme spolu žili, Milan používal můj počítač. Měl ho k dispozici téměř nepřetržitě. V počítačích nebyl tak zdatný, klikl na dvě ikony, které používal, a víc nepotřeboval. A najednou jsem jednou za ním zašla do garáže, kde údajně opravoval někomu auto, a on tam seděl u velkého moderního notebooku. Na můj dotaz přiznal, že ho má už dávno, protože si chtěl udělat radost. Přitom naše poslední Vánoce vypadaly tak, že si Milan rozbalil dárky ode mě, pak se rozbalovaly dárky pro dceru i pro našeho psa, ale pro mě pod stromečkem vůbec nic nebylo. Ani třeba čokoláda. Milan poděkoval, objal mě a se slovy, že se jdeme dívat na pohádky, se rozvalil na gauči.

Takto naše soužití trvalo až do mé padesátky. Dcera se už odstěhovala k příteli a já dostala na padesátku jednu rudou růži, a to doslova. Splatil konečně své půjčky, a tak už neměl žádné závazky, jen prostě vše, co vydělal, utratil za sebe a doma byl zvyklý na dokonalý servis. Já uvařila, uklidila a díky svému vysokému platu splatila i hypotéku. Pochopila jsem ale, že s Milanem už žít nechci. Začala jsem mít určité zdravotní problémy a klesl mi kvůli přestupu na jinou pracovní pozici plat. Rozhodla jsem se proto Milana opustit. Byla jsem ale hloupá, že dům, ve kterém jsme žili, byl napsán na nás oba. Přesto jsem zařídila jeho prodej, naštěstí díky dokladům, že jsem vše financovala, jsem peníze rozdělila tak, že Milanovi jsem dala třetinu ceny domu a ze dvou třetin jsem si zařídila nový život.

Koupila jsem si opět malý byt, dokonce nedaleko mého původního. Ten jsem si krásně zařídila, vybavila květinami a s pocitem, že mě už nikdo nebude okrádat, jsem začala žít nový život. Našla jsem si pár kamarádek na hory, s kterými pořádáme pravidelné výlety, letos jsme poprvé byly i v zahraničí na menším pobytu, a užívám si každičký den. Muže už nechci. Dcera mě pravidelně navštěvuje, brzy budu babičkou, a sama se o sebe postarám. Můj byt se stal mým hradem, cítím se v něm dobře, nenechám se už vysávat z peněz ani energie. A na tom nakonec záleží nejvíce.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10