K napsání těchto řádků mě inspirovala nedávná cesta z návštěvy mojí maminky. Po cestě v příjemně vytopeném autobusu jsem vystoupila na autobusovém nádraží a šla jsem na tramvaj. Ani jsem nepočítala s tím, že bude volné místo na sezení, bylo to navečer a všichni jezdili z práce. Jsem zvyklá stát v MHD, dítka školou povinná jsou unavená a rodiče je ani moc nepobízí, aby uvolnila místo. Asi je jiná doba, já jsem děti nenechala sedět, když nastoupil někdo starší. Teď nejen děti, ale i mladí sedí a dělají, že spí nebo nevidí, když nad nimi stojí starý člověk a nebo mamina, které se už blíží termín porodu.

Proto mě překvapilo, že za chvíli mě kdosi zatahal za rukáv a oslovil mě příjemný mladík, že si mám sednout. V té chvíli mi bleskla hlavou událost, která se stala ještě v době, kdy jsem měla ještě pár let do důchodu. Jela jsem tehdy z práce domů tramvají, když na jedné zastávce přistoupil pán, sice čiperný, ale bylo vidět, že už není nejmladší. Stál blízko ode mne, tak jsem ho chtěla pustit sednout na svoje místo. Pán se na mě přísně podíval a prohlásil, že by se musel propadnout hanbou, kdyby si sedl a dáma stála a pak mě uzemnil dalším prohlášením - "copak jsem tak starý, abych musel v tramvaji sedět? Je mi teprve 88 let, tak můžu stát. Až se budu cítit starý, tak ochotně vaši nabídku přijmu."

Vzpomínám si, že už moje babička říkala, že je mládež nevychovaná. Už za mého mládí byli jedinci, kteří dokázali mluvit hrubě, ale děvčata mluvila slušně, aspoň co já vím. Dneska je mi až trapně, když vidím děvčata upravená a oblečená podle poslední módy a titulují se na veřejnosti takovými slovy, která až vyrážejí dech. Ale samozřejmě nejsou všichni stejní. Vím, že i moje děti mluvily jinak doma a jinak mezi vrstevníky. Jiná příhoda, na kterou ráda vzpomínám, se stala už před mnoha lety. Když byly dceři asi 4 měsíce, museli jsme jezdit přes celé město na rehabilitaci na ortopedii do dětské nemocnice. Tento výlet na víc jak polovinu dne jsme podnikali 3x  týdně a vozila jsem s sebou i 2,5letého syna, pro kterého to bylo dost náročné. Při zpáteční cestě dcera spala v kočárku a syn pofňukával, že už ho bolí nožičky a chtělo se mu spát a měl taky hlad. Většinou jsem ho vzala do náručí a stáli jsme. Při jedné takové cestě nás pustil sednout „pravý pankáč“, ocvočkované oblečení, na krku i na rukách řetězy a hlavně na hlavě měl krásné číro - červenozelenožlutý kohoutí hřeben vyčesaný z vlasů a silně natužený. Od někoho takového bych to nečekala, ale ráda jsem si sedla a syn mi seděl na klíně a zvědavě po našem dobrodinci pokukoval. Syn měl od malička různé trefné hlášky, tak jsem čekala, co z něho vypadne a taky že ano - prohlásil: „Maminko, ten pán má tak krásné vlasy, až vyrostu, tak takové taky budu mít.“  Kluk celý zčervenal, protože na nás i na něho všichni koukali, chtěla jsem situaci aspoň částečně zachránit, tak jsem řekla, že to není o vlasech, ale o charakteru. Kluka jsem se pak zeptala, jak se mu v těch vlasech spí, aby si účes nepomačkal. Říkal, že je to docela složité, většinou prý spí v křesle vsedě. Syn si ho celou tu dobu obdivně prohlížel, ale naštěstí už nic neříkal.

Není to o tom, jak člověk vypadá, ale jak se chová a jedná. Ani dnešní mládež není horší než byly dřívější generace, vždy se najdou grázlíci, ale většina je slušných, i když dnešní výchova je odlišná od té, kterou jsem zažila já, když se říkalo - škoda každé rány, která padne vedle.