Můj test na těhotenskou cukrovku

Když jsem odcházela z ordinace gynekologie se zprávou, že čekám miminko a s první fotečkou z ultrazvuku, byla jsem asi jako všechny nastávající maminky nesmírně šťastná. O dva dny později si mě sestřička pozvala k vypsání těhotenského průkazu a na odběry krve.

Když jsem o dva dny později dorazila k sestřičce, přivítala mne s úsměvem. Změřila mi tlak a tep. Zeptala se na výšku a na mou váhu a napsala veškeré potřebné údaje do těhotenské průkazky. Řekla mi, co vše mne v průběhu následujících měsíců až do porodu čeká. Všechno jsem vyslechla a ještě jsem se zeptala na pár věcí. Když už jsem se chystala pryč z ordinace, sestřička si vzpomněla, že mi ještě zapomněla říci o testu na těhotenskou cukrovku, o kterém jsem již slyšela, ale v tu chvíli mi to úplně vypadlo z hlavy. Sestřička mi vysvětlila, že tato cukrovka je pro maminku i miminko nebezpečná a že když se na ni včas přijde, zahájí se potřebná opatření k tomu, aby těhotenství probíhalo i nadále jak má. Pak už jsem šťastná a pyšná na to, že čekám miminko, opouštěla ordinaci.

Doma jsem si vše prostudovala a přečetla jsem i mnoho článků o již zmiňované těhotenské cukrovce. V tu dobu byla moje sestřenka také těhotná a test na cukrovku již podstoupila, říkala, jak hnusné to bylo, a jak jí bylo špatně. Co bylo ale nejhorší, byl výsledek, sestřenice měla těhotenskou cukrovku. Odeslali ji na diabetologii pro těhotné. Musela držet přísnou dietu a pravidelně si měřit cukr v krvi. Říkala, že to bylo opravdu hrozné, a já s blížícím se termínem tohoto testu začínala mít větší a větší strach. V noci se mi o tom dokonce několikrát zdálo. Všichni mi říkali, ať se netrápím dopředu, že ji určitě mít nebudu, a i kdyby, tak ať to prostě předem neřeším. To ale nešlo. Když mne pan doktor ve 24. týdnu těhotenství odeslal na tento test, hrozně jsem se bála, ale na druhou stranu jsem věděla, že alespoň budu vědět, na čem jsem. Objednala jsem se tedy na tento test. Několik dnů před ním jsem nejedla nic sladkého a pila pouze neslazený čaj. Den před testem jsem nevečeřela.

Manžel mi slíbil, že na test půjde se mnou a uklidňoval mne, že to určitě dobře dopadne. Přišli jsme do laboratoře, kde tento test dělají, po chvíli mi paní přinesla hrnek, ve kterém byly asi 2 dcl sladké tekutiny zamíchané v čaji. Když jsem si jen lízla, zvedal se mi žaludek, ale co nejrychleji jsem to vypila. Před odběrem mi odebrali krev a další odběr následoval jednu hodinu po vypití této tekutiny. Paní mi řekla, že na tu hodinu se mohu jít projít, což nás docela překvapilo, ale nic jsme nenamítali a vydali jsme se s manželem na procházku kolem nemocnice. Pak jsme si sedli do auta a hráli karty, když vtom se mi udělalo hrozně špatně, chtělo se mi zvracet, a otevřít dveře od auta, tak by asi glukóza byla venku, ale měla jsem strach, že bych ji musela pít znovu, což bych nezvládla, a tak jsem to v sobě udržela. Když uběhla hodina, došli jsme na na odběr krve, kde jsem čekala nějakých patnáct minut, sestry byly velice nepříjemné, ale já byla ráda, že vůbec jsem, a tak jsem jen chtěla, aby mi konečně udělaly ten odběr.

Další odběr následoval za další hodinu, bylo mi víc a víc zle, ale musela jsem to vydržet, seděli jsme v čekárně a po hodině jsem opět šla na odběr. V čekárně bylo hodně lidí, a tak jsem musela stát, podpírala jsem se o manžela a jen čekala, kdy tam sebou seknu. Jeden starší pán, když mě viděl, říkal mi, ať si sednu a uvolnil místo, odmítla jsem, ale pán trval na svém, a tak jsem si nakonec sedla. Když jsme čekali patnáct minut, manžel zaklepal na dveře ordinace a doslova vylítla nepříjemná sestra, manžel jí říkal, o co jde, že odběr měl být po hodině a navíc mi je hrozně zle, a ona jen řekla, že musíme počkat, až na nás přijde řada.

Pro upřesnění, v této nemocnici tyto testy chodí tak, že v laboratoři, což je v prvním patře, vám dají vypít glukózu a na odběry krve se chodí na internu do třetího patra.

Manžel neváhal a šel do laboratoře s tím, co nám sestra řekla, ta nevěřícně koukala a říkala, že odběr musí být skutečně po hodině, plus minus deset minut, a řekla, že na internu hned volá a musejí mne vzít. Pak jsme čekali a po dalších asi deseti minutách vyběhla sestra s tím, že nemá čas, že dělá EKG a že musíme počkat, manžel jí vysvětloval, že jsem těhotná, a že mi je zle, a že odběr měl být po hodině, a my čekáme skoro půl hodiny, na to řekla, co má jako dělat, že musíme počkat, až na nás přijde řada a zabouchla dveře. V tu chvíli šla okolo manželova spolužačka ze základní školy, která v této nemocnici pracuje jako zdravotní sestra. Ptala se, co tu děláme, a když jí manžel vše řekl, tak nás vzala na sesternu, a tam mi krev odebrala, nesmírně jsem jí děkovala a byla ráda, že se konečně dostaneme domů. Když jsme do laboratoře odnesli zkumavku s krví a paní vše řekli, politovala mne a řekla, že na internu několikrát volala, ale že sestry tam jsou jaké jsou, a omluvila se za ně.

Já byla šťastná, že mám tento test za sebou a po příjezdu domů jsem si lehla do postele a tři hodiny v kuse jsem spala. Druhý den jsem si volala pro výsledky tohoto testu a k mému překvapení vyšel naprosto v pořádku. Byla jsem hrozně moc šťastná. Znovu jsem se přesvědčila o tom, jak "suprové" je naše zdravotnictví a že spousta zdravotních sester by toto povolání neměla vůbec vykonávat, protože takhle se k lidem prostě chovat nemůžou.

Lipsas - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete