Svoji první a současnou manželku jsem poznal před třemi lety na jednom srazu, kde pracovala jako obsluha v bufetu. Hned jak jsem ji poprvé uviděl, tak jsem věděl, že je to ona, ta dívka, kterou dlouho hledám. Stále se usmívala, i když se celá zamazala od kečupu, na každého byla milá a malým dětem rozdávala bonbony.

Na ten počítačový sraz jezdím každoročně, protože s kamarádama hrajeme jednu hodně populární hru, která se hraje takzvaně na živo. Svůj tým PT máme už několik let a je to moje největší záliba, vlastně tak trávím všechen svůj volný čas. Samozřejmě, že jsem zodpovědný a rád a poctivě chodím do práce. A proč by taky ne, když tam mám dva kolegy z našeho herního týmu, takže si tam povídáme o další strategii na hru, jak nejlépe porazit druhý tým na druhé straně sítě. Ano, je to vážně super hra a mohl bych o ní psát donekonečna, ale chtěl bych se vrátit k té krásné slečně, která je dnes má manželka.

Prvně jsem se ostýchal, ale po kafíčku a pivu jsem dotyčnou Lucii pozval na rande. Pořád se usmívala, chvíli dělala drahoty, ale nakonec jsme se šli projít. A u jedné procházky nezůstalo. Měli jsme jich ještě nespočet, dokud jsme si po půl roce neřekli své Ano. Skočili jsme do toho rychle, ale my jsme se milovali a bylo nám spolu dobře. Ihned po svatbě jsme se nastěhovali do společného nájmu a začali jsme tak nový život.

„Miláčku, co kdybychom jsme si už pořídili miminko?“ řekla mi Lucka, zrovna když jsem byl v půlce bitvy s naším týmem. „Hm, hm, počkej, teď nemůžu...“ odpověděl jsem jí, aniž bych se na ni podíval a pořádně ji vnímal. Na tyto mé odseky byla zvyklá, ale ani jsem si nevšiml, že už jí to začalo lézt krkem. Hrával jsem totiž častěji, protože se blížil další herní sraz a já tam nemohl chybět a chtěl jsem mít nahráno co nejvíce bodů. „Posloucháš mě vůbec? Chtěla bych dítě!“ křikla na mě, ale se mnou to ani nehlo. Abych měl klid, rychle jsem odpověděl: „Jo.“ A ona odešla. Myslel jsem, že odešla do kuchyně, ale když jsem tam po vyhrané hře pyšně přišel, ona seděla a hlavu měla sklopenou. „Co se děje, Lucinko? A co jsi mi to vůbec předtím chtěla?“ Má slova ji asi dostala a tak na mě vystartovala, že už ji unavuje to moje hraní a že ji ani nevnímám. Chtěl jsem ji utěšit, a tak jsem ji ze srandy nazýval herníma postavičkama. „Moje krásná Elfka se zlobí, co kdybychom se vrátili do kouzelného lesa?“ Myslel jsem, že ji tím potěším, ale mělo to přesně opačný účinek. Dostal jsem takovu sprchu, že jsem se raději klidil z cesty. Jenže co přišlo potom, jsem neočekával ani v noční můře.

Po dvou dnech, kdy jsme se pohádali, přišla Lucka domů společně se svým otcem a táhli spolu velké akvárium a jednu krabici. Zvědavě jsem nakukoval, ale později jsem se vrátil ke své hře. „Tak se hezky bavte!“ řekl její otec a odešel. Lucka byla v obýváku ticho a tak jsem tam za ní přišel a vtom jsem to uviděl. Tu nejšerednější a nejodpornější věc, co mi kdy udělala. Ona si pořídila krajtu! Já se hadů od mala bojím, mám z nich panickou hrůzu a představa, že by ten had měl být doma mě děsila. „Ne, ne, miláčku, ten hadík bude v ložnici,“ dorazila mě Lucka a já už začínal omdlévat a představoval jsem si, že ten had utekl a zaškrtí mě ze spaní. „No, i to je možné...“ řekla mi schválně.

Nemohl jsem jen tak nečinně nic nedělat a tak jsem se jí zeptal, jestli to myslí vážně, jestli ho nechce dát pryč. Jenže ona mě neposlouchala a věnovala se té velké žížale. A potom mi začalo docházet, že ona se chová stejně jako já. Věnuje se jen jedné činnosti a mě nevnímá a dělá nevinnou. Naštval jsem se, ignoroval jsem to, ale když začala hada pouštět po domě, skoro s pláčem jsem jí slíbil, že nebudu hrát denně hry, ale jen dva dny v týdnu, jak stále chtěla. Dva dny váhala, ale nakonec svolila a hada dala pryč.

Neříkám, že mě nutkalo si denně nezahrát, ale představa, že se ten netvor vrátí domů mě děsila. A kde had skončil? Lucka ho dala k sousedce, prý pro výstrahu. A sousedka prý hady miluje a je z něj nadšená. A já taky, že jsem se ho zbavil.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10