Jako každý den jsem jela autobusem do školy. Ráno bylo celkem dusno, takže si dokážete představit, jak to vypadalo v přeplněném autobuse. Stály jsme s kamarádkou v uličce autobusu a vykládaly si, co jsme během víkendu prožily. Naproti nám stály taky dvě holky, o něco mladší než my, které jezdí každé ráno s námi. Stály jsme kousek od sebe u zadních dveří, když najednou jedna z nich přepadla dozadu ke schodům.

První jsem si myslela, že spadla. Chvíli jsem ji pozorovala a jak jsem viděla, že se jí třepou ruce, tak jsem si řekla, že je jasné, že zkolabovala. Nabrala jsem všechny síly a chtěla jsem ji přemístit na rovnou plochu-uličku v autobuse, jenže tím, jak jsem se sama chvěla, tak jsem potřebovala pomoct. Lidé v autobuse se sice na mě dívali, ale nikdo mi pomoct nešel. Jednou jsem zvolala, jestli mi někdo nemůže jít pomoct, odezvy jsem se dočkala až napodruhé. S kamarádkou z vedlejší třídy jsme postiženou přemístily na rovnou zem a nadzvedly jí nohy navrch.

Mezitím autobus zastavil a otevřel dveře i okna. Po chvíli dívka otevřela oči a my jsme byly rády, že jsme s ní mohly komunikovat. Utíraly jsme jí opocené čelo, sundaly jsme jí vestu a rozeply svetr. Přitom jsme ji udržovaly při vědomí tím, že jsme s ní komunikovaly. Dotazovaly jsme se jí na různé věci. Například, jestli je jí líp, kolik má sourozenců, také jsme zkontrolovaly, jestli se orientuje v čase, všechno v pořádku. Zjistila jsem, že má nízký tlak a omdlívá často. Mezitím jedna paní zavolala záchranou zdravotnickou službu. Zatím jsme s Aničkou neustále komunikovaly a sledovaly její stav. Já jsem ji ovívala sešitem, ať jí není takové teplo.

Anička se při komunikaci i jednou pousmála, tak jsme věděly, že její stav se stále zlepšuje. Za chvíli přijela záchranka, které jsem nahlásila, že má Anička nízký tlak a další potřebné věci. Odvezli si ji a já doufám, že je v pořádku. Autobus se poté rozjel a my jsme pokračovali v cestě. Sice jsme měli větší zpoždění a my nestihly vlak, na který jsme přestupovaly, ale to nám bylo jedno. Měla jsem dobrý pocit z toho, že jsem pomohla Aničce a taky mě potěšilo, že co jsem zatím 2 roky na zdravotnické škole, tak vidím, že to ve mně opravdu něco zanechává a že je to jenom k užitku a určitě doporučuji všem lidem, aby se základy první pomoci učili klidně i sami doma. Nikdy nevíte, kdy to využijete.

Autor:Anuška22