Muž s kočárkem

Poslyšte vyprávění mého kamaráda, řidiče linkového autobusu č. 46.

Jezdil jsem tu linku den co den. Vozil jsem lidi do práce, děti do škol a náhodné cestující. Těch moc nebylo v brzkých ranních hodinách, ale občas se někdo našel, kdo potřeboval k lékaři nebo vyřídit něco hned ráno.

Jednoho dne přistoupil stařičký pán s kočárkem. Jel se mnou jednou, dvakrát, a pak už pravidelně jezdíval každičké ráno. Vždy mi vrtalo hlavou, kam asi jezdí s kojencem. Kdo mu svěřil tak malé dítě, když pán se sotva držel na nohách? Sám by potřeboval péči blízkých. Dítě bylo hodné, ani nezaplakalo. Po několika dnech jsem se ho na to zeptal.

„Já ale nevozím dítě. Já mám v tom kočárku svého pejska. Už nemůže na nohy, ale potřebuje péči. Potřebuje pomoc, je nemocný. A kdyby můj Dag zemřel, zemřu taky. Je nemocný, víte,“ řekl pán a upíral na mě oči. Byly to oči plné lásky, bolesti a starosti. Jeho pejsek jezdil na kapáky každé ráno se svým pánem. Milující muž věřil, že svého pejska zachrání. Hladil svého Daga po hlavě a věřil, že osud nebude tak zlý a nevezme mu jeho oddaného přítele. Dal mu veškerou svou péči, a když už pes nemohl na nohy, staral se o něj tak, jak se nedokážou postarat některé lidské mámy o své děti.

Dva týdny jsem měl tohoto cestujícího s jeho jediným přítelem, oddaným psem. Dva týdny jsem jezdil s pestrým kočárkem. Byli to dva slušní a pokorní cestující v mém řidičském řemesle, které mi navždy utkví v paměti. Pak muž přestal jezdit. Vyhlížel jsem ho na zastávce, na které pravidelně nastupoval, dokonce jsem počkal o pár okamžiků déle, jestli se někde neobjeví s tím, že zaspal nebo se jinak omeškal. Nic, muž nepřicházel.

Až jsem se dočkal. Bylo to ale při jiné, odpolední jízdě. Muž s sebou neměl dětský kočárek. Byl pohublý a celý shrbený. „Kde máte kočárek?“ zeptal jsem se, a hned jsem si svůj dotaz vyčítal.

Pohlédla na mě dvě propadlá světýlka z bolestí zkřivené tváře nasáklá slzami. I beze slov jsem věděl. Věděl jsem, že pejsek svůj boj o život prohrál. Nešťastný muž jen přikývl a sedl si na prázdné sedadlo. Pozoroval jsem ho. Měl nepřítomný pohled, upřený někam do dálky. Snad tam viděl svého psa, snad doufal, že se odněkud objeví. Sám miluji zvířata, sám chovám psa a vím, jak to bolí, když psí parťák odejde. A to mám svou rodinu, děti, vnoučata. Ten muž neměl už nikoho. Vyprávěl mi o tom jednou, když jsem ho vozíval a Dag ještě žil. Měl jen Daga, a teď už ani jeho ne.

Muže jsem pak už neviděl. Až jednou. Procházel jsem městem a šel za svou dcerou. Šel jsem kolem smutečních oznámení vystavených ve vitríně. Sleduji je. Kdykoli jdu kolem, zastavím se a podívám, jestli tam neuvidím někoho, koho jsem znal. Z jednoho parte na mě vykoukla tvář shrbeného starce.

Měl pravdu ten pán. Svého milovaného Daga přežil o pouhé tři týdny. Ani měsíc už nevydržel bez svého psa.

Řeklo by se, že jde jen o psa. Pro ty dva byl ale ten druhý jediným světem. Byli si oddáni na život i na smrt. Nikdy nezapomenu na toho pána s kočárkem…

Svehlava - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete