Může se to stát i Vám …

Je Vám 40 pryč a myslíte si, nebo spíš, namlouváte si, že žijete ve spokojeném manželství... Jenže pak se zčistajasna objeví někdo, kdo Vás nevědomky uvede do reality, a Vy si uvědomíte, že v tomhle provizoriu bez lásky, ideálním vztahu jen tak na oko pro okolí, už dál nechcete zůstávat.

Jenže jsou tu okolnosti, finanční závazky, děti, konvence a co já vím co všechno. A to Vás zpočátku nutí držet se zpátky. Marná snaha, dlouho se to ustát nedá, pokud je manželství, nebo vztah nefunkční a třetí strana Vám nabízí to, po čem každý, bez rozdílu zda muž či žena, touží. Lásku a pocit jedinečnosti …

A tak se jednoho dne rozhodnete, že do toho rizika půjdete, nejdřív jen tak na zkoušku, protože co kdyby to bylo opravdu to, co celou dobu hledáte a očekáváte. Jste-li romantička, která se zhlédla v těch naprosto dokonalých  a bezchybných hrdinech z filmů např. R. Pilcher, máte zaděláno na pořádný průšvih a hodně složité rozhodování.

Jenže pak přijde maličkost, většinou naprosto nepatrná, a Vy se rozhodnete jít do rizika, že ten třetí, který vstoupil mezi Vás a Váš současný protějšek, je právě ten, kdo Vám ukáže, jak může být život úžasný.

Zní Vám to jako pohádka nebo naprosto nereálný nesmysl? Neberu Vám Váš názor, máte na něj svaté právo, protože pokud tohle neprožijete na vlastní kůži, asi to nemůžete pochopit.

Já vím, o čem mluvím, protože tohle se mi stalo …

S mým manželem jsme spolu sedmnáct let a vlastně ani nevím, kdy začalo docházet k postupnému odcizování, ale není to rozhodně záležitost posledního půlroku či roku. Řekla bych, že to celé má mnohem hlubší „základy“, které se začaly pozvolna stavět před 10 až 12 lety. Zpočátku to bylo zcela nenápadné, pozdní návraty z práce apod., vždy dostatečně „rozumně“ zdůvodněné a možná i opravdu reálné. Tehdy jsem to neřešila, protože jsem typ ženy, která nepotřebuje mít 10 chlapů najednou, a to ani jako pomstu svému partnerovi ve stylu, když můžeš ty, proč ne já? Pro mě je vždy důležitý pouze ten, se kterým zrovna žiju ve vztahu. A než na to začnete poukazovat, dámy a pánové, za svůj život jsem jich neměla mnoho, v podstatě by se dali spočítat na prstech jedné ruky.

Jen tak na okraj, řízením osudu mám dítě jen jedno, syna, kterému je dnes téměř 16 let, což taky neskutečně ulehčuje rozhodování, kterým směrem se dál v životě ubírat.

Jenže situace se vyvíjela úplně jinak. Do každého vztahu jsem vstupovala vždy v první řadě srdcem, nic jiného pro mě v životě nemá smysl. Také je pravda, že někteří z mých partnerů, toho zneužili. Ale já už prostě jiná nebudu, ale nestěžuji si, to ani náhodou. Je mi jasné, že v dnešním materiálním světě se na mě bude spousta žen i mužů dívat jako na blázna z jiné galaxie, ale já si opravdu myslím, že kdo v životě nepoznal, jaké to je být milován a milovat, toho žádné miliony na kontě nespasí. Na druhou stranu jsem natolik realista, že vím, že za spoustu problémů, které dnes mám a musím řešit, si můžu sama svou povahou a způsobem uvažování. Každý jsme nějaký, i já jsem taková jaká jsem …

Ale ať se vrátím k příběhu, který jsem se rozhodla Vám vyprávět. V žádném případě si nedovolím tvrdit, že krach 17letého vztahu je pouze dílem mého muže, i když zápalnou šňůru k rozbušce asi zapálil už kdysi dávno on. Důvěra ve vztahu se totiž jen velmi těžce získává zpět.

Když bylo našemu synovi asi šest let, to jsme ještě ani nebyli úředně svoji, přišla jsem svému muži na první nevěru. Nicméně on ji zatloukal a já v ruce neměla vůbec nic, krom pár fotek dlouhovlasé brunety za volantem našeho auta. A právě kvůli synovi jsem to tehdy nechala být, protože náš syn, který je stejně jako já ve znamení Raka, naše hádky velmi špatně snášel.

Jenže situace se začala opakovat v pravidelných cyklech, zjednodušeně řečeno, s každým novým vozem, nová žena. A to musím důrazně upřesnit, že se nejednalo ani zdaleka o milionová auta, nebo funglovky, vždy to byla nějaká ojetina … a teď mluvím především o autech … o přítelkyních svého muže se vyjadřovat nechci a ani nebudu.

A tak uběhlo 10 let, kdy náš vztah, posléze i manželství fungovalo, tak jak má, v uvozovkách. Jenže pak se stalo to, co nečekal ani můj muž, ani já. Úplnou náhodou jsem potkala muže, mého současného přítele a zamilovala se já, a to tak, že fest … Bylo mi čtyřicet pryč a já nevěděla, co s tím, jestli mám věřit vlastním citům, nebo si jen něco namlouvám, protože jsem od narození romantik.

Mně i mému příteli trvalo delší dobu, než jsme si byli schopni a ochotni přiznat, že to, co k sobě cítíme, je oboustranné a opravdu skutečné. Oba (já-41 i on-45 let) jsme byli v pasti ze síly citů, které nás zasáhly. Ani jeden z nás to nečekal, ne v tomhle věku, kdy si člověk říká, že zenit už má dávno za sebou a že láska na první pohled se týká jen a pouze dvacetiletých. Opak je pravdou, a o to větší problém je přiznat si to, když je Vám 40 a víc a máte už nějaké ty životní kopance za sebou.

No a abych to dovedla k dokonalému konci, s mým mužem dnes aktuálně řešíme rozvod, a můj přítel je ve výkonu trestu za neplacení alimentů... já ho ale přesto miluju stejně silně jako před rokem, kdy to všechno zčista jasna začalo.

A teď mne suďte, dámy a pánové, ale vezměte v potaz, že se to může stát i Vám a většinou to přijde, když to vůbec nečekáte !!!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10