Muzeum železné opony ve Valticích

Některé věci jsou návykové, například jižní Morava. A tak, když se uprostřed prázdnin najde pár dní volna, kam jinam bychom zamířili. Na Třeboňsko, na Šumavu, na Vysočinu...všechna ta dobře známá místa mi běží hlavou...ale stejně nakonec zvítězí bílé skály Pálavy.

Vidím sama sebe jak šlapu do pedálů prašnou cestou ve vápencovém podloží. Po obou stranách se v pravidelných rozestupech rozbíhají dlouhé řady keříků vinné révy, její lístky se v mírném větru třepotají a vystavují na odiv dosud nevelké, ale na síle nabírající hrozny.

Po pár hodinách cesty jsme tady. Ubytovat se a hurá na kolo. Naskytne se mi známý, vytoužený obrázek. Vzduch se tetelí vedrem a v jeho vlnění mě napadá, že možná tahle fata morgána přenáší obraz vinic a bílých skal někam daleko, předaleko.

Po takovém dni a pár desítkách kilometrů v nohách není lepší zakončení než posezení nad skleničkou dobrého vína. Ale jeden večer můžeme udělat změnu - navštívíme Muzeum železné opony ve Valticích. To zde funguje již několik let, nás však přilákala možnost noční prohlídky za svitu petrolejových lamp, která probíhaho o prázdninách.

Muzeum se nachází v budově bývalé celnice, nedaleko hraničního přechodu Valtice/Schrattenberg. Nedaleko je návrší Rajsna (Rajstna) se známou Kolonádou.

Připomenout si historická fakta považuji za nesmírně důležité hlavně kvůli dětem, a stejně tak připomenout si je bez zbytečných ideologických nánosů a autenticky. Prohlížíme si dobové fotografie, výstroj, zbraně, uniformy, zhlédneme dokument o pohraniční stráži, ukážeme si neprostupnost železné opony i s jejími oběťmi. Ve svitu petrolejek jsou ostnaté dráty a protitankové zábrany obzvlášť působivé.

Ale rozhodně to neznamená, že tápeme muzeem v naprosté tmě. Kde chceme, můžeme si rozsvítit, abychom si vše lépe prohlédli, nahlédli na služebnu, poseděli v cele a také mnohé exponáty mohli vzít do rukou. Třeba takový lehký kulomet - je zatraceně těžký! 

Děti se pozastavují nad balíčkem skládaného (lesklého, klouzavého) toaletního papíru z dob socialismu a na mě padá tíseň - je to tak dávno a zároveň není.

Stojíme v místnosti, jejíž zeď je pokryta jmény obětí - civilistů i pohraničníků. Řada jmen chybí, ne všechny se podařilo identifikovat, a tak čteme i „neznámý muž“, „neznámá žena“, ale i „neznámá osoba“ - jak asi vypadá tělo po výbuchu nášlapné miny nebo po zásahu šesti tisíc voltů?  Kolik rodin dodnes neví, kde a jak skončili jejich blízcí? Vybaví se mi i novodobé snahy o obnovu plotů a zátaras na hranicích...

Z vybledlého plakátu shlíží mladičký Michal David a rozjásané tváře účastníků Spartakiády či prvomájového průvodu. Před vstupem do expozice obdrží každý dospělý sklenku vína, mě napadá, že se měl spíše fasovat panák slivovice.

Připomínka období demagogie asi donutí k zamyšlení každého. U pamětníků roztočí kolotoč vzpomínek a mladší ročníky možná při nasazení ochranné (plynové) masky zažijí jiné pocity než při školních hodinách dějepisu. Jsem ráda, že jsme společně muzeum navštívili.

Další den opět usedáme na kola a šlapeme opuštěnými silničkami a cestami mezi vinicemi, chvíli v Čechách, chvíli v Rakousku, že je zde nějaká hranice ani nevnímáme. Krásný den, plný klidu a pohody. Samozřejmost, která po několik desetiletí samozřejmostí nebyla.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz