Začínám listovat, čtu úryvky jednotlivých kapitol zvýrazněné tučným písmem:

1) Volte slova

2) Volte tón

3) Volte vhodnou chvíli

4) Mluvte krátce, stručně, jasně

Jestli je tohle pravdou, tak...

Je to příručka o mužích, nebo malých dětech? Podle toho to vyjde zřejmě nastejno s tím rozdílem, že s dítětem se dorozumíte snadněji a dokonce vás i pochopí.  Každopádně „domluvit“ se se zdárným výsledkem je značně obtížné a vyžaduje vysokou dávku trpělivosti a diplomacie.

Měly by se už holčičky učit této „filosofii“, aby se jim vryla do paměti, aby se dle toho naučily myslet, volit ta správná slova, tón, chvíli...

Vyprávíme jim pohádky plné romantiky, princů na bílém koni, rytířů ve zlaté zbroji, kteří je ochrání, vysvobodí, splní každé jejich přání a budou je milovat na věky... Se zatajeným dechem hltají každé naše slovo, vysnívají si svůj ideál... Je to trošku drsné je takhle „oblbovat“, obzvlášť pokud si tuto ideu ponesou s sebou až do dospělosti (stejně jako já).  Realita je pak o to drsnější... Měli bychom jim možná spíše vyprávět o princeznách, které jsou plné životního kouzla, síly... O hrdinkách, které nepotřebují na záchranu prince... Snad jen parťáka, přítele - ten vždycky hodí...

Kdybychom se měly řídit těmito body, rovnal by se rozhovor s partnerem přípravě zneškodnění časované bomby, kdy s oroseným čelem urputně přemýšlíme, jestli jsou zvolená slova vhodná, tón hlasu dostatečně jemný, jestli je onen pomyslný drát ten pravý, který máme přestřihnout...

Vážně muži potřebují tolik taktu, ohleduplnosti, opatrnosti?

A co tedy potřeby ženy?

Vypadá to, že jsme „uvízli“ ve staronové době...

Dříve možná platilo, že žena se starala o domácnost, děti, manžela... Muž chodil do práce, živil rodinu, zajišťoval střechu nad hlavou... Dnes to platí stále s tím rozdílem, že žena chodí do práce také, stíhá k tomu vše ostatní co dříve... Někteří pochopili, někteří nikoli... K tomu by měla být milá, upravená, šik... Ty zdatnější stíhají i návštěvy solárka, kosmetičku, nehtařku, kadeřnici...

Což samozřejmě není „vina“ jen mužů, nýbrž doby, která je uspěchaná, náročná a vyžaduje občas vlastnosti superženy.

A kupodivu - většina z nás to i zvládá bez hartusení nad životem, ať už s pomocí partnera, nebo bez.... Nemáme totiž čas přemýšlet, jestli se nám to chce nebo nechce - prostě to uděláme.

Většina mužů však žije v době dávno minulé, kdy přijdou domů ze „šichty“, svalí se na gauč a musí odpočívat se vším „komfortem“, nebo si jdou na pivko, na fotbálek, protože těžce dřou... Nevolí slova, nevolí tón, nevolí vhodnost chvíle...

Smutné je, že po čase je tohle všechno bráno jako samozřejmost a nikdo vás za to neocení, protože nikdo jiný kromě vás neví, kolik úsilí to stojí...

No nic - knížku rychle zavírám... Dle mého je k ničemu... Na muže návod neexistuje, stejně jako na život...

Nejsem feministka, ani pesimistka, spíše reálná optimistka :-)

Bylo by ale jistě nespravedlivé házet všechny do jednoho pytle...

Jistě se najdou tací (jak muži, tak ženy), kteří navzájem vyvažují misky vah, vytvářejí harmonizující celek...

Říká se, že kdysi byli dva jedno tělo, které Bůh rozpůlil a my celý život hledáme svou druhou polovičku.

Někteří mají to štěstí, že ji najdou, někteří ne, někteří ani nehledají a někteří hledají až do konce svých dnů...

Je to asi tak a nezbývá než to brát s humorem...

Psychiatr se ptá paní Novákové: „Vyskytuje se u vás v rodině nějaký případ duševní úchylky?“

Takže, milé dámy, nezapomeňte - nechte muže v klidu žít s pocitem, že je hlava rodiny, protože vy víte, že jste vy tím krkem, co hlavu otáčí.

Blíží se někým milovaný, někým nenáviděný Valentýn...

V souvislosti s tím mne celkem pobavil dotaz jedné pisatelky: „Co mám napsat na kartičky - 30 důvodů proč tě miluji?“

Každého jistě hned napadne, že odpověď, proč toho druhého miluje, musí znát jen ona sama a nikdo jí v tom nemůže moc radit - tedy pokud to má být upřímné...

Musím uznat, že vymyslet 30 důvodů může být fuška... Obzvlášť pokud žijete v dlouholetém vztahu...

Jedna z odpovědí byla: „Zkraťte seznam na 10.“ To by už šlo...

A pro mě TOP odezva a vlastně i rada: „Miluji tě i přesto, že...“

Výčet chyb na druhém se možná hledá lépe, možná to pomůže oběma a možná hlavně právě vám, kdy si řeknete: „Ano, je to tak - i přes veškeré chyby tě miluju.“ To je asi ta pravá láska.

AngelSusan - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na blogu autorky