Můj článek není ani tak článek jako vyprávění o mém životě. Na začátek vyprávění bych se chtěla krapet představit. Jmenuji se Dana, jsem silnější bruneta s modrýma očima a dosti zajímavým životem, ale o tom bych v tuto chvíli ani psát nechtěla, protože bych se asi upsala. Napíši tedy alespoň pár řádků z posledních dob.

Celý život sním o velké milující rodině, hodném manželovi, kupě dětí a samých šťastných okamžicích s nimi - a co z toho zatím mám? Jen oči pro pláč. Můj přítel, vášnivý milovník ... aut, není zastáncem svateb a ani dětí, říká jim - parchanti.

Již přes rok mám ženské zdravotní problémy, které jsem se snažila řešit návštěvami u gynekoložky. Mé obtíže řešila hormonálními injekcemi a změna žádná. Při jedné takové návštěvě mi sdělila, že se mi nejspíš nikdy nepodaří otěhotnět a mimčo donosit. Po tomto verdiktu jsem se složila a musela začít užívat lék CIPRALEX, možná ho některá z čtenářek znáte a užíváte, ale se mnou to ze začátku dělalo divy, nálady se mi střídaly jak na běžícím pásu a kolikrát jsem nemohla ani se sebou vydržet.

Asi po dvou týdnech přišla úleva, vysvitlo sluníčko a mně se chtělo smát, ale na druhou stranu jsem si začala více všímat, jak se chovají lidé v mém okolí.
Z přítele se stal nervák, něco na způsob strýčka Skrblíka, který by si snad i pro korunu nechal urvat ruce, všichni mu vadí a na všem vidí chyby, především na mně. Rozhodla jsem se shodit nějaké kilko, abych se mu začala více líbit, ale jeho odpověď na to byla: ,,Proč to děláš a koho tím chceš uhnat?´´ Poslední týden náš vztah dost graduje, hádáme se a jeho slovník je snad horší než nějakého dlaždiče. Ne že si otevírá ústa na mě, ale vyjíždí i na moji rodinu, kterou miluji. Při poslední včerejší hádce mi řekl, že se mnou žádnýho parchanta nechce a jestli si nějakýho přitáhnu, že můžu vypadnout i s ním (uvažovala jsem i o adopci). Čtyři roky se o Mirka starám, denně vařím (pouze jídla, jenž jí), peru, žehlím, uklízím, jídlo platím ze své výplaty (do domácnosti vůbec nepřispívá), jak jsem zkrátka řekla: SKRBLÍK.

Můj sen se rozpouští jak na jaře poslední snížek, partnera nemám, svoji rodinu nemám, miminko a ani naději na něj nemám, a za chvíli ze mě bude i bezdomovec (barák totiž patří jeho rodině, respektive jeho tátovi, který je úplně stejný jako jeho syn). Každý mi radí - odejdi od něj, jsi mladá holka a zasloužíš si něco lepšího, ale asi jsem srab, mám strach z budoucnosti a z toho, že každý chlap je takový.
Píši toto se slzami v očích, protože skutečně nevím jak dál, stává se ze mě blázen a on si odjel na dovolenou se svojí ,,kamarádkou" Terezkou. Moc Vás prosím, držte mi pěsti, ať to zvládnu.