Mých 9 měsíců

Právě jsme se přestěhovali s Pepou ke kamarádovi, jelikož nás jeho babička, kde jsme předtím bydleli, vyhodila. Měl pěkný byt a nájem po nás taky žádný nechtěl, což bylo pro nás velice vyhovující v té době. Asi měsíc nato jsem nedostala měsíčky a mně bylo hned jasné, že se něco děje. Udělala jsem si těhotenský test, byl samozřejmě pozitivní. Pro jistotu jsem udělala ještě další 4 a opravdu - na všech byli duchové :) Já měla radost, ale zároveň jsem se bála, co na to asi řekne Pepa.

Chtěla jsem to mít za sebou a pro mě radostnou novinu jsem mu řekla ihned, co přišel z práce. Jeho první slova byla, jestli si to nechám a jestli nechci jít raději na potrat. Trochu mě to zarazilo, ale tak trochu jsem to čekala od něj. Jeho vždycky zajímali jenom kamarádi, tráva a alkohol. Zkrátka jsem věděla, že je ještě nevyspělý a že taky není na rodičovskou roli připravený.
Bylo mi to jedno. Já byla rozhodnutá si dítě nechat a jemu jsem řekla, že buď mě chce i s dítětem, nebo že se rozejdeme. Vím, trošku sobecké rozhodnutí, ale já viděla možnost, jak se dostat z těch hrozných problémů a jak být šťastná.

Dala jsem mu pár dní, aby se mu to uleželo v hlavě. Nakonec mi řekl, že si to malé necháme :)    Já měla radost a hned jsem to oznamovala rodině a známým. Ti měli také velikou radost. Následovala kontrola u MUDr., kde mi těhotenství potvrdila. Všechno probíhalo v pořádku, tak jak má. Pepa se ale nechoval, jako by měl doma těhotnou partnerku. Chodil stále za kamarády, kolikrát nepřišel domů i 2-3 dny. A když už byl doma, tak se našemu miminku nijak zvlášť nevěnoval. Neptal se mě, jak se mám, jestli mě něco nebolí, jestli něco nepotřebuju. Zkrátka vůbec nic. Už jsem si i myslela, že se s ním rozejdu, protože jsem tušila, že to nemá smysl, když se o mě nezajímá - natož o to malé nevinné miminko, co jsem nosila pod srdcem.

Dny a měsíce ubíhaly jako voda, u Pepy žádná změna nenastala. Jednou přišel domů z práce a obejmul mě zezadu a přes bříško:)  Byl to fakt krásný pocit. Asi mu to došlo, jak se ke mně choval. Pak od té doby byl na mě překvapivě hodný, dokonce mi i zavazoval tkaničky u bot, když jsem se nemohla přes břicho už ani ohnout :)  Druhý den jsem šla na vyšetření a doktorka mi oznámila, že se jí nelíbí moje oteklé nohy a nějaké výsledky vyšetření. Musela jsem do nemocnice na pozorování.

Začala jsem se otevírat a mé tělo se připravovalo na předčasný porod. Ležela jsem tam pár dní a pak mě pustili domů s tím, že na porod je ještě brzy... Dva dny nato mi v noci praskla voda, já byla totálně vyplašená a nevěděla jsem, co mám dělat, všude byla plodová voda -  po zemi, přes celou chodbu, obývák a byla dokonce i v kuchyni :)  Pepa vylítnul z postele a odvezl mě do porodnice. Před porodnicí mi řekl, že jede domů, že u toho být nemusí :)

Nikoho jsem v tu dobu neměla, nikdo mi psychicky nepomáhal, bylo to strašný... Druhý den, po šílených bolestech a trápení, se mi narodil synek Matyáš. Byla jsem a jsem šťastná, že ho mám, ale Pepovi to do smrti neodpustím, že mě tam nechal samotnou.