Invalidní žena ručkovala dál podél bazénu, až narazila na svalnatého muže.
„S dovolením,“ požádala.
„Já tu byl první.“
„Ale já vás nemůžu obejít, jsem invalidní.“ Bylo to v místě, kde je voda hluboká. Žena by se utopila, kdyby se snažila muže obeplout. Muž zůstal zabejčeně viset na svém místě. Žena se proto vydala zpět do mělčiny. Ručkovala zpět, nechtěla se hádat. Tam, kde byla voda nízko, se jí ale špatně ručkovalo. Její nemohoucí spodní část těla visela svisle dolů a narážela do dna bazénu. Chvilku jsem to pozoroval já i ostatní. Vmžiku jsme se my všichni dohodli a udělali kolem svalovce oblouček. Drželi jsme ho tak v šachu.
„S dovolením,“ řekl muž po chvíli. Nikdo z nás neustoupil. Zůstali jsme dál na svém místě, drželi jsme se za ruce a pozorovali muže v zajetí.
„S dovolením, chci si zaplavat,“ opakoval muž. Opět se nikdo nehnul. Nedovolili jsme mu nás podplavat ani žádným stylem přeskočit. Ten namyšlený, nadutý hlupák potřeboval dostat za vyučenou.
„Budu si stěžovat,“ řekl nakonec a vyhoupl se na břeh, aby se dostal ze zajetí. Skočil do vody o kousek dál. Jakmile se dostal na mělčinu, opět jsme se spojili a udělali kroužek kolem muže. Nedokázal se dostat z našeho zajetí.
„Plavčík! Je tady nějaký plavčík?“ zakřičel muž, a my tušili, že máme po zábavě i po konání pomsty. Plavčík nás ale překvapil. Byl to mladý kluk, jak už jsem uvedl. Přišel na mužovo zavolání a zeptal se, co si přeje.
„Chci si zaplavat a tihle ti,“ ukázal na nás okolo, „mi v tom brání.“ Teď nám vynadá. Nechá nás rozejít a přikáže, abychom arogantnímu muži dovolili si zaplavat a dopřáli mu neomezený prostor.
„Mám zaplacený vstup, mám právo plavat si, kde se mi zlíbí,“ rozčiloval se svalovec.
„To ta paní měla taky,“ řekl plavčík a loudavě se vydal zpět ke své kukani. Když svalovec viděl, že nepochodí, vyšel na břeh a znechuceně odcházel.
„Tady mě už nikdo nikdy neuvidí,“ cedil mezi zuby nadávky.
„A to jsme rádi,“ řekli jsme my ostatní a dokonce jsme si zatleskali. Invalidní paní měla opět svůj prostor k dispozici. My ostatní, tolerantní, jsme jí v ničem nebránili. Musíme si přece pomáhat.
Když jsem odcházel, zašel jsem ještě ke kukani plavčíka.
„Vy nemáte strach, že si ten arogantní muž bude stěžovat? Co když přijdete o práci? Dnes je to s prací těžké,“ zeptal jsem se plavčíka.
„Nemám. Ředitel je muž na správném místě, jistě pochopí, že ta paní měla také svá práva. Za můj nízký plat by tu práci jen tak někdo nedělal. Víte, já mám babičku, a ta chodí s chodítkem. Co když jednou bude potřebovat i vozík? A co když ho budu potřebovat třeba já, vy, nebo někdo nám blízký? Myslím, že jste se s tím arogantním oslem dobře vypořádali.“ Plavčík se usmíval. Líbilo se mu, že jsme se dokázali spojit a zastat někoho slabšího. Byl jsem rád, že si mohu, ač o generaci starší, potřást rukou s tím mladým mužem. Nebývá dnes zvykem, že lidé jsou takto uvědomělí.
ChytráŽena.cz