Tak jako každý rok, vydala jsem se i letos s kamarádkami na borůvky. Vyjely jsme brzy ráno, my tři kamarádky, vlakem, s tím, že letos vyzkoušíme jiné místo, než na které jezdíme obvykle. Vešly jsme do lesa a několik hodin poctivě sbíraly. Sluníčko pálilo a nás to pořádně zmáhalo, vidina šťastných vnoučat pochutnávajících si na čerstvém koláči a borůvkových knedlících nám ale nedovolila polevit. Povídaly jsme si při sběru, sem tam jsme se napily teplé minerálky z batohu, záda nás bolela a už jsme se viděly doma u televize. Sladkých modrých bobulek bylo ale všude kolem nás tolik, že jsme sběr přerušily až pozdě odpoledne.
„Něco bych snědla,“ řekla jedna z kamarádek a my dvě ostatní jí musely dát za pravdu. Rozhodně to ale neměl být oschlý rohlík ze včerejška, který se krčil každé z nás na dně batohu.
„Chtělo by to kávičku, nejlépe se šlehačkou, a něco lepšího. Stačila by dobrá hutná polévka,“ navrhla jsem. Ani mé kamarádky nebyly proti. Věděly jsme, že nedaleko je horský hotel, kde bychom se mohly zasytit. A protože jsme si potřebovaly pořádně protáhnout záda, vydaly jsme se k hotelu.
Byla to víc horská chata krčící se mezi stromy. Nabídku měla ale lákavou. Mimo již zmíněné polévky tabule při vstupu do hotelu lákala na smažený sýr, domácí výpečky a další gastronomické poklady, na které se sliny jen sbíhaly. Trošku jsme se otřely do kapesníků a chystaly se vstoupit.
„Kampak, kampak! Dovnitř s borůvkami nemůžete,“ zastoupil nám vstup bodrý stařec a ukázal na naše kyblíčky a košík. „To by nám to tam za chvíli pěkně vypadalo.“
„A kam je asi máme dát?“ zeptaly jsme se unisono.
„Od toho tu jsem já. Já vám je rád pohlídám,“ řekl stařec, a aby dodal svým slovům důvěru, ukázal na několik kyblíčků, bandasek, konviček a dalších nádob s plody lesa za svými zády. Mezi nimi se krčil také košík výstavních křemenáčů. Nerada bych svůj celodenní sběr svěřovala komukoli neznámému. Když jsem ale viděla, že stařec hlídá poklady i ostatním, neměla jsem důvod mu nedůvěřovat. S kamarádkami jsme složily naše poklady k nohám toho starce a hladové jsme vpochodovaly do restaurace. Náramně jsme si pochutnaly, i kávu se šlehačkou si daly, a rozhodly se, že borůvek už máme dost a půjdeme z hotelu rovnou na nádraží.
Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme vyšly ven a po našich borůvkách, ba i po starci jako by se slehla zem.
Obešly jsme chatu a spolu s námi i několik dalších důvěřivců, kteří nebyli do hotelu s borůvkami vpuštěni. Stařec ale nikde nebyl. A tak jsme se vrhli na obsluhu v hotelu. „Už zase? Máme ho tu každý rok. Vždy se tu nečekaně objeví, nachytá pár lidí, obere je o úrodu a zmizí.“
Cože? Tak my jsme se celý den hrbily, nechaly se oďobávat všelijakou havětí, ani na chvilku jsme si neodpočinuly, aby naše sladké, titěrné a tak milované plody lesa si odnesl ten dědek?
Bylo to bohužel tak. Zmizely borůvky všech, kteří v tu dobu do hotelu zavítali, zmizel i košík výstavních křemenáčů. Ten děda to musel mít přichystané, musel mít někde auto, do kterého vše naložil a zmizel. Jak nám potvrdila obsluha hotelu, měl v tom už praxi.
Nezbývalo nám proto nic jiného, než abychom se při cestě zpět znovu zastavily u borůvčí a už téměř při měsíčku se nesnažily nasbírat ještě pár kulatých plodů pro vnoučata. Každá jsme se vrátila domů s pouhým litrem borůvek a dopálená na neznámého filutu. A přísahám, že své borůvky už nikdy nedám z ruky!
ChytráŽena.cz