Na cestě po rumunské Moldávii

S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem skrz Pekelnou šíji na prohlídku historického města Jaš, mezi vinice u Cotnari za pomalým vinařem a do pohoří Cehlau za řádovými sestrami, které provozují cukrárnu.

Vítejte v Rumunsku, v kraji zaslíbeném toulkám po venkově a horách. Pouť cestovatelů baťůžkářů často končí v Sedmihradsku, přitom vydat se dál na východ do Moldávie, je neméně zajímavé. Už jen vstupní brána zvaná Bikazská soutěska stojí za prožitek. Klikatá silnice zaříznutá hluboko mezi skaliska vzbuzuje respekt. Už před dvěma tisíci lety tady manévrovaly římské legie. Ve středověku, v období Moldavského knížectví, tudy projížděla družina Štěpána III. Velikého (1433–1504). Byl to úspěšný bojovník a zbožný muž. Po každé vyhrané bitvě nechal postavit kostel. I proto je dnes Moldávie duchovním centrem Rumunska. Po celé zemi nenajdete tolik kostelů a klášterů jako právě tady. Uvnitř duchovních staveb jako by se zastavil čas. Budíček v klášterech obstarává primitivní nástroj zvaný toaca. Jde o ohoblované prkno, do kterého jeden z mnichů buší dřevěnou paličkou. Denní řád se dělí mezi bohoslužby a práci. V ženském klášteře v Durau vyrábějí zákusky. Cukrárna je hned za branou kostela.

Do Rumunska se jezdí za rustikální exotikou. Tyto pohnutky místní těžkou chápou, ale vůbec jim nevadí, když se posadíte na vesnickou lavičku vedle nich a budete pozorovat cvrkot. Třeba vpodvečer, kdy nastává na vsi pozdvižení. Lidé shánějí své kravky z pastvy. Vodu pro dobytek čerpají ze studní ještě pořád pomocí rumpálů. A naproti vám vyrábí metlář košťata do chlévů.

Město Jaš dává zapomenout na chudý moldavský venkov. Po tři sta let bylo hlavním městem Moldavského knížectví a dokonce několik let i kapitolem nově vznikajícího Rumunska.

Především zdejší neoklasicistní paláce z obrozenecké doby tvoří architektonickou korunu Moldávie. Jednu z budov, hotel Traján, dokonce projektoval Gustave Eiffel. A proč právě slavný francouzský architekt? Kdysi se přátelil s jašským starostou.