Po sametové revoluci jsem přišla o podnikový byt i o práci. Potom jsem přes 7 let podnikala. Pomohla jsem s tím dcerám, které byly na mateřské dovolené. Majitel se však rozhodl tento dům prodat a já jsem musela podnikání ukončit. Na 1 rok jsem nastoupila do skladu OZ. V práci jsme při +3 °C stály i celou směnu u váhy a přebíraly ovoce i zeleninu. Nohy se mně ani přes noc nezahřály. Nebylo to pro mě to pravé ořechové. Chodila jsem po konkurzech, ale všude jsem byla víc než dospělá. Už jsem to vzdávala. Uviděla jsem na dveřích Textilu cedulku, že přijmou prodavačku. Telefonicky jsem se přihlásila a hned ráno jsem šla na pohovor.

 Už ve dveřích mě vítala majitelčina maminka. Já jsem si po rozvodu vzala dívčí jméno a oni nevěděli, o koho se jedná. Byla jsem přijata. Kolegyně byla mladá dívčina, krátce po vyučení, která se v lednu po výplatě rozhodla odejít. Ani jsem se jí nedivila. Za práci prodavačky, uklízečky i aranžérky jsme dostávaly 3000 Kč platu. Do minima mně doplácela sociálka. Zůstala jsem na prodejně o 2 místnostech sama. Nebylo v mých silách uhlídat zlodějky. Proto se majitelka rozhodla přibrat sílu na poloviční úvazek. Dala mně volnou ruku, abych si sama prodavačku vybrala. A já si vybrala Marušku. Bylo jí 62 let a bydlela kousek od prodejny. Nebylo jí zatěžko chodit 2 hod. dopoledne a 2 hod. odpoledne. Do práce jsem se těšívala. Stala se mou nejlepší kamarádkou. Brala jsem ji jako mámu. Bylo to asi tím, že o svou maminku jsem přišla ve 40 letech.

O víkendech jsme s Maruškou jezdily k ní na chatu. O zážitcích na této chatě by se dal napsat román. Byly jsme jak robinzonky, bez pitné vody a elektřiny.  Když jsem šla do důchodu, jezdily jsme častěji. Teď jsme ale měly 3letou pauzu. Marušce vážně onemocněl manžel (ležák) a ona se o něj musela starat 24 hodin denně. Často jsem jí chodila s dědou pomáhat. Maruš má obě ruce špatně srostlé po zlomeninách a chodí o holích. Doma má přes 40 schodů. Už spoustu let  nechodí ven. Byla stále víc unavená. Bála jsem se o ni. Před měsícem děda ve spaní  usnul navěky.

Asi za 2 dny po pohřbu mně Maruš volala. Ptala se, zda s ní pojedu na chatu. Nemohla jsem odmítnout. Zaslouží si odpočinout. Na chatu přijíždíme pozdě odpoledne. Dovezla nás tam její dcera. Pomůže nám vybalit a spěchá domů. My máme fofry. Převléct postele, zatopit v kamnech a něco ukuchtit k večeři. Hotovo. Usedáme ke kávě. Uvidím z okna několik obřích krav. Stojí těsně u plotu. Kdyby se malinko opřely o plot, tak je máme na zahradě. Obě máme strach. Popadnu 2 kbelíky. Jeden na vodu z barelu, na splachování WC a druhý na dřevo. Přicházím k přístřešku. Úlekem upustím oba kbelíky. Za plotem stojí obrovská kráva a cloumá s plotem. Zjišťuji, že má zaklíněnou nohu v plotě. Asi poznala, že se bojím. Přestala sebou mlátit i bučet. Rozhodnu se krávu vysvobodit. Nejde to lehce. Má ji divně stočenou. Nakonec se mně to podaří. Kráva zabučí, jako kdyby mi chtěla poděkovat. Asi je velitelkou. Vypraví se na pole a ostatní ji následují. Ještě se párkrát otočí.

Jsme z toho unavené a jdeme brzo do hajan. Maruška  okamžitě usne. Já ale ne a ne zabrat. Blíží se půlnoc. Pes jde ke dveřím a hrozně štěká. Marušku to nevzbudí (je nahluchlá). Slyším kroky na zahradě a vidím světlo baterky. Hrozně se bojím. Jejich chaty stojí o samotě a 2x až 3x za rok je mají vykradené. Rozsvítím baterku. Svítím do protějšího okna. Za chvilku slyším odjíždět auto. Do rána už jsem neusnula. Ráno mně Maruš nevěří. Až když obejde zahradu, zjistí, že jsou na kůlnách uražené zámky a horní branka otevřená dokořán...  Za odměnu jsem si domů přivezla klíště. Teď beru antibiotika a za 14 dní jdu na krev. Snad do dobře dopadne? Teď jen čekám, kdy Maruš zavolá, že chce jet na chatu. Asi si s sebou vezmu pepřák a pod polštář si dám kladívko nebo sekeru.