Název knihy: Na náš pohřeb do smrti nezapomenete!
Autor: Vítek Pokorný
Nakladatelství: Plejáda
Datum vydání: 1. 4. 2010
Vázaná vazba
Počet stran: 176 str.
Cena: 269,- Kč
Ve čtvrtek 1.4. přichází na pulty českých knihkupectví další kniha Vítka Pokorného s názvem Na náš pohřeb do smrti nezapomenete. Jedná se o volné pokračování velmi úspěšně prodávaného titulu Ahoj mami, který pojednává o krkolomných životních eskapádách slečny K.
Kniha je určena především pro dívky a ženy od 15 let a pro muže od 18 let, zde je limitem opožděná duševní vyspělost samců. Knihu opět doplňují humorné ilustrace Gabriely Osvaldové. Hrdinka knihy slečna K. touží po všem, po čem touží všichni ostatní, ale stále se jí to všechno nějak komplikuje. Největší komplikací je ale ona sama.
Kniha popisuje strhující jízdu po horské dráze úvah nad nejběžnějšími věcmi, které ale pohledem slečny K. mohou nabývat megaidiotských rozměrů. To celé je podáváno ve formě dopisů velmi živé dcery své velmi mrtvé matce. Nepřehlédnutelnou součástí příběhu je i její střetnutí s reálnými postavami českého showbyznysu.
Humor /mnohdy velmi černý/, osciluje na hranici tragikomedie a logopedického cvičení. Ilustrátorka knihy Gabriela Osvaldová o knížce říká: „Tak jako Božena Němcová sbírala po chaloupkách skvosty lidové slovesnosti, aby neupadly v zapomnění, sbíral Vítek Pokorný v úplně jiných chaloupkách banality, aby z nich vytvořil skvost. “
Ukázka z knihy:
Ahoj mami!
Tak to trvalo 2 dny, než jsem se zase dostala k tomu ti napsat. Ale ne proto, že bych nechtěla, ale den jsem stála na židli. Než ta myš umřela. Ale jak to bylo od začátku? Když jsem se podívala pod skříň, nic tam nebylo. Jenom prach a zátka od kofoly. Jinak nikde nic. Všude jsem strkala smeták, kašlala a dělala různě bordel, aby se lekla, ale ona ne. Už jsem si myslela, že se mi to všechno jenom zdálo a pak jsem ji zahlídla, jak běží podél zdi od špajzky. Tak jsem nejdřív vykřikla, jako kdybych uviděla mimozemšťana. Ale toho zlýho a ne hodnýho z ET.
V tu chvíli se mi postavily všechny chlupy na těle i v nose a vnitřnosti se mi dostaly tam, kde normálně mám mozek. Vyskočila jsem na židli během jedný milisekundy a křičela dál. Znáš, jak nemám ráda všechno chlupatý s ocasem. Ne nemám ráda. To je slabý slovo! Já to nenávidím. A představa, že mi to v noci leze po hlavě….ble…ještě teď se mi zvedá kufr. To trvalo hodinu, mezitím ona někam zalezla. Já u sebe neměla mobil, abych zavolala policii nebo někoho jinýho, kdo by přišel, aby jí zavraždil! Taky se mi začalo chtít strašně na záchod.
Mě se chtělo, už když jsem ti psala, ale pak prostě přišla ta myš….No a pak jsem se dívala dolů, všude kolem, ona nikde a já furt přemýšlela, co udělám, když nevyleze. Přemýšlela jsem, jestli nějak mohu přeskákat na tý židli aspoň k oknu a zavolat o pomoc anebo se aspoň vyčůrat. Z okna. No kam jinam? Za další hodinu už byly tři ráno, tak jsem si řikala, že třeba usnula a tak jsem jen chtěla zkontrolovat situaci, že je klid a že zkusím přejít do koupelny a strčila jsem jen tak pro jistotu hlavu pod židli a nahoře si přitom tělo zkroutila jako šnek, protože si neumím představit, že bych se někde dotkla země, kam ona šlápla a v tu chvíli jsem se jí koukala ze vzdálenosti asi 10 centimetrů rovnou do očí.
Nevím, jak se tam ocitla, přímo pode mnou. Koukala na mě a já jsem měla pocit, že se dívám do očí kobry. Nemohla jsem se ani pohnout…nic.. nic… Hele, já to zkrátim. To trvalo asi půl hodiny, měřily jsem se jak dva bojovníci v ringu, nebo to mohlo trvat vteřinu. Pak ona utekla. A já jsem se počůrala.
Tuto knihu Na náš pohřeb do smrti nezapomenete! koupíte v knihkupectví.
Vendi V.
ChytráŽena.cz