Poslední dobou jsem četla hodně příběhů o hledání práce a výběrových řízeních. A tak jsem zavzpomínala na jeden svůj pohovor, kterého jsem se měla před časem zúčastnit.
Už nějakou dobu jsem hledala práci. Potřebovala jsem mezi lidi a také jsem si byla vědoma toho, že úspory se povážlivě ztenčují. To jsem byla ještě svobodná a bezdětná, neměla jsem žádná omezení. V prvopočátku jsem hledala pouze místa v našem městě. Postupně jsem už ale odpovídala na inzeráty s místem výkonu práce do padesáti kilometrů od svého bydliště. Zpočátku jsem hledala jen místa v mém oboru, později jsem psala na vše, co bych mohla eventuálně jako žena zvládnout. Hledání práce ale snižovalo mé úspory ještě víc. Jezdila jsem do okolních měst, abych zjistila, že místa, na která jsem reagovala, jsou dávno obsazena, a místo nich mi byla vnucována jiná, horší, s mnohem nižším příjmem. A tak jsem se rozhodla, že na výběrová řízení už jen na kole! Zdá se to divné, já jsem ale zdatná cyklistka. Zdokonalila jsem svou image tak, že i po cestě na kole jsem byla upravená a působila jsem svěže.
Byl podzim a mě opět zavolali na pohovor mimo město. Trasu dlouhou osmnáct kilometrů jedním směrem jezdím hodně často a znala jsem také firmu, do které jsem měla dorazit.
„Ano, přijedu na kole,“ prozradila jsem. Šlo o pozici ve výrobě, kde je fyzická zdatnost vítána, a proto jsem se mohla pochlubit svým dopravním prostředkem.
Den před pohovorem svítilo sluníčko. Vypadalo to, že cesta bude příjemná. Vyprala jsem si sváteční halenku a chystala si veškeré podklady. V den pohovoru jsem halenku vyžehlila a pomalu se chystala na cestu. Přestože u nás ještě svítilo sluníčko, ve směru, kam jsem se ubírala, už byly temné mraky. Váhala jsem, jestli nemám jet přece jenom autobusem.
„Co sis umínila? Zase projedeš peníze, a nepřijmou tě, nebo to bude místo, o které nestojíš.“, nabádala jsem samu sebe. Vypadalo to, že mírný větřík mraky rozfouká. A tak jsem si oblékla riflové tříčtvrťáky, které ve spojení s luxusní halenkou působily elegantně, ale zvládla jsem v nich také jízdu na kole. Sportovní mikinu jsem přetáhla přes halenku. Uchrání mě před případnou nepřízní počasí a až dorazím na místo, hravě ji skryji do kabelky. Velkou péči jsem věnovala líčení. Kabelku jsem také vybavila hřebenem, zrcátkem a líčením pro opravu jízdou vzniklých nedostatků. A mohla jsem jít pro kolo. Svou světlou kabelku jsem uložila do košíku, umístěném na nosiči. Zamkla jsem ji zámkem na kolo ke košíku kvůli nenechavcům, které bych míjela cestou. K ní jsem přiložila igelitovou tašku s lodičkami. Ty vyměním za pohodlné tenisky až na místě. A vyrazila jsem.
Už po pár kilometrech se zvedl vítr. Mám pokračovat? Pohlédla jsem na hodinky. Už se nestihnu vrátit, schovat kolo a jít na autobus. Buď dorazím na kole, nebo vůbec. A tak jsem odhodlaně šlápla do pedálů. Po pár minutách se strhl déšť. Kolem mě svištělo mokré listí, cítila jsem, jak mi po nohách stéká voda s blátem. Proto jsem také vzala několik balíčků papírových kapesníčků. Těmi se na místě očistím. „Pokud za chvilku vysvitne sluníčko, stihnu ještě uschnout.“, uklidňovala jsem se. Ale sluníčko si dalo ten den prázdniny. Pršelo víc a víc. Do cíle mi zbývalo asi pět kilometrů.
Make-up mi stékal na mikinu i pod ni, na vyžehlenou halenku. Řasenka, rtěnka a make-up utvořily blátíčko, a to bylo všude, jen ne tam, kde má být. Když jsem zastavila, abych se napila, zděsila jsem se. Kabelku jsem vylovila zpod bahna a listí, které po cestě nalítalo do košíku. Byla úplně špinavá. Mám se vrátit? Vylovila jsem balíček papírových kapesníků a jala se kabelku otírat. Bahno krásně pouštělo, a kabelka byla zase k světu. Když dorazím včas, otřu kabelku, obličej, nohy a znovu se krásně nalíčím, budu moct na pohovoru zapůsobit. A tak jsem jela dál. Vjížděla jsem do města, kde se pohovor konal. Zbývalo mi víc, než čtyřicet minut na přípravu. Určitě to zvládnu! Začínalo mě bolet v krku. Když nic jiného, tak se na pohovoru alespoň zahřeju. Už jsem přemýšlela o tom, co budu na pohovoru říkat. V tu chvíli kolem mě projel náklaďák s návěsem s prasaty. Návěs byl sice krytý, aby pašíci nemokli, ovšem boky byly otevřené a vše, co pašíci vyprodukovali, lítalo kolem návěsu. Přikrčila jsem se k řídítkám a doufala, že mě auto mine s velkým obloukem. To projelo, div že mě nesrazilo do příkopu, a velká dávka prasečího odpadu mi přistála na hlavě. S odporem jsem stírala ten maglajz z vlasů i krku a chtělo se mi zvracet. Příšerně jsem smrděla. To byl konec cesty. Na nejbližší kryté autobusové zastávce jsem strhla mikinu z těla a její vnější stranou jsem se utřela. Tím jsem všechnu tu špínu jen rozetřela a co bylo zčásti špinavé, získalo celistvý vzhled. I má kabelka v košíku dostala přímý zásah odpadem z vepřů! Smradlavá a špinavá jsem počkala, až zmírní déšť, a dala se na cestu dlouhou osmnáct kilometrů zpět.
Ten den jsem se výběrového řízení nezúčastnila. Po návratu domů a pořádné očistě ve sprše jsem se vypravila zahřát do sauny. Ale i tam jsem cítila nepříjemný prasečí zápach.
Od té doby jsem před pohovory vždy nejdříve prostudovala předpověď počasí.
ChytráŽena.cz