Chytla mě za ruku a táhla ke kolotočům. Řekla: „Pojď honem!“ Jako kdyby se kolotoče za chvíli měly přestat točit, jako kdyby se měly „zabalit“ a odjet neznámo kde.

Došly jsme na místo a první, co jsme viděly, byli koně. Ne jeden kůň, ne dva koně, ale rovnou tři. Chtěla jet na bílém poníkovi, jenže ten byl dlouho „obsazen“. Nakonec tedy svolila a nechala se vysadit do sedla velkého hnědáka. Pohladila ho, pevně se ho chytla, a když se kůň dal do pohybu, na její tváři se objevil široký úsměv. Byla spokojená. Žádná jiná pouťová atrakce nebyla tak „zajímavá“. Žádná jiná pouťová atrakce nepotřebovala ke svému „životu“ jíst trávu, žádný kolotoč jako kůň nevoněl. Svezla se na něm asi třikrát, pak, s příslibem, že se ke koníkovi ještě vrátíme, jsme se šly podívat na ty pravé kolotoče.  

Cestou jsme míjely řadu stánků s obálkami se štěstím, plyšáky, kouzelnými šperky, srdce z perníků, kusy tureckého medu apod. Došly jsme ke kolotočům a chvíli se na ně jen tak dívaly. Byl tady malý i velký řetízkáč, horská dráha, houpající se loď, autíčka, labutě a další. Nejprve chtěla vyzkoušet housenkovou dráhu. Vůbec se nebála, ani se jí netočila hlava. Pak jsme šly na labutě. Na labutích jsme se vznesly vysoko nad stromy a pozorovaly okolí. Ukazovala jsem na lidi pod námi, kteří byli najednou hodně malincí. Vendulka jim zamávala. Vůbec se nebála, zato já jsem musela překonat svůj strach z výšky. Po několika minutách začala atrakce zpomalovat a labutě klesaly.

Holčičce to ale líto nebylo, popadla mě za ruku a ukázala na stánek s cukrovou vatou. Sladkost měla jasně růžovou barvu, jako Vendulčino tričko a batoh. Růžová je její nejoblíbenější barva. Po chvíli měla od cukrové vaty růžovou i celou pusu a prsty. Procházely jsme se mezi pouťovými atrakcemi a uviděly jsme velký skákací hrad. Vendulka ještě cukrovou vatu nedojedla, ale už chtěla do hradu. Utřela jsem jí prsty a pusu papírovým kapesníčkem a slíbila jsem jí, že jí cukrovou vatu podržím. Pět minut skákání v hradě uběhlo jako voda a holčička byla pořád nabitá energií.

My už jsme ale musely domů, za mámou a za tátou od Vendulky. Holčička rodičům ještě koupila perníkové srdíčko a sama sobě malou plyšovou kočičku. Cestou domů ji držela v náručí a hladila. Tak jsem hlídala Vendulku, pětiletou copatou holčičku, a vzala ji na pouť.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10