Na Trojmezí s nešikou

„Tak kam vyrazíme tenhle víkend? Minule jsme se procházeli mezi Českem a Slovenskem, tak co tentokrát zkusit Trojmezí?“ „Mi je to jedno, když naplánuješ trasu, tak půjdu,“ odpověděl mi přítel a tím byl výlet odsouhlasen. V sobotu ráno jsme tedy vyrazili. 

Jenže hned po příjezdu k parkovišti nastal problém. Nezbylo už jediné volné místo. Měli jsme v plánu dát si okruh, takže jsme hned našli další parkoviště po cestě a vyrazili. Tam už se na nás usmálo štěstí a my mohli zaparkovat. Vytáhli jsme tedy z kufru baťůžky a vyrazili. Hned po prvních pár set metrech jsme spatřili obrovský most, který jsem cestou nechtěla minout.

„Jé, koukej, to je ten most,“ říkám příteli a v tu chvíli se válím po zemi. Honem jsem vyskočila na nohy a koukám, kolik lidí vidělo moji rozcvičku před túrou. No bylo jich celkem dost. „Co se stalo?“ říká přítel. „Jsi v pořádku?“ Pár postarších turistů, kteří procházejí kolem, vypadají jako by se taky chtěli zeptat.

Rychle tedy odpovídám a dělám si srandu: „Jo, jsem, jen nevím, kdo mi musel zrovna teď před nosem vykopat tu odpadní rouru.“ Jenže to už se mé koleno barví do červena. „No nic, vracíme se,“ říká přítel a já na to: „Proč, vždyť to nebolí.“ „Musí to bolet, a pokud ne, tak teprve bude.“ „Nebude. Jdeme dál,“ oznamuji, vydlábnu z krvavého kolena pár kamínků a vyrážím dopředu. Přítel sice kroutí hlavou, ale ví, že si nedám říct. 

Cestou dál už ale raději koukám pod nohy trošku více. Čím víc se blížíme k Trojmezí, tím víc lidí a zároveň pohledů se objevuje okolo nás. Když scházíme po schodech dolů k bodu označujícímu Trojmezí, míjíme rodinku s malou holčičkou. Ta kouká na moje koleno a tahá maminku za ruku a ukazuje na moji nohu: „Au, bebí,“ říká tak úzkostlivě, až mě to skoro i začíná bolet. „To je dobré,“ říkám, usměji se a pokračuji dále. 

U Trojmezí si prohlížíme označení na všech třech stranách. Pěkný dřevěný můstek vedoucí na slovenskou stranu a altánky v Česku a Polsku. Po chvíli už raději toto přelidněné místo opouštíme a vydáváme se dál. Míjíme městečko v Polsku, kde jsme původně chtěli parkovat a jdeme dál směrem k lesu. Za chvíli už nás v horkém počasí začíná ochlazovat pofukování větříku a ve chvíli, kdy vstoupíme na lesní cestičku, začnou padat první kapky deště a nad námi se objevují celkem velká mračna. Uvažujeme, jestli si teda výlet nezkrátit nejbližší cestou k autu, ale nakonec se rozhodneme, že to riskneme.

 

Za chvíli už se ocitáme u dalšího bodu naší cesty - chaty Gírová. Tam si dáme pivo na osvěžení, jelikož mraky i déšť ustoupily a opět se vrátilo dusno.  A když už jsme tam, vyšlapeme  i nahoru na vrchol, kde si užijeme krásný výhled na krajinu, ale rychle opět sestoupíme dolů, abychom dopřáli soukromí mladému páru, který si tam roztáhl deku a udělal piknik.

Dále naše cesta směřuje z malé mýtinky, která byla kolem chaty, opět do lesa na skály Čertovy mlýny. Skály jsou schované v lese, takže nás stromy chrání před horkem a my se projdeme po okolí skal, kde jsou bohužel i dva pomníčky. Vzhledem k tomu, že naše poslední zastávka je ještě celkem daleko, musíme opět vyrazit.

Naše cesta se vrací kousek za chatu, kde sejdeme dolů do lesa a neležet na zemi spadlé značení, které jsme viděli cestou sem, asi by nás ani nenapadlo, že tudy vede cesta. Touláme se dál lesem, po kterém přejdeme přes hlavní cestu a ocitneme se na louce. Tady jdeme spíš odhadem, kudy asi vede cesta. A když se blížíme k dalšímu obřímu mostu, opět nás zastihne déšť. Tentokrát už je vydatnější, ale odtud je nejkratší cestou k autu už jen pokračovat dále podle plánu. I tento hustý déšť po chvíli přejde a my se vydáváme do vesnice, kde jsme se chtěli stavit na zmrzlinu.

Cyklostezka, po které jdeme, lemuje vlakovou trať a tím, že se připozdívá, se nám zdá už nekonečná. Po delší době konečně přecházíme přes železniční přejezd a čeká nás stoupání do menšího kopečku a odtud už vidíme budku se zmrzlinou.

Před cestou jsme četli recenze, že tam mají výbornou zmrzlinu. Byla to pravda. Když jsme došli ke stánku, dali jsme si každý dva obrovské kopečky zmrzliny a šli jsme si ji sníst k fontáně na náměstí. Zmrzlina byla opravdu výborná, a tak jsme si na zpáteční cestu dali každý ještě další dva kopečky a pořádně vymražení se vydali zpět k autu.

Přešli jsme opět přes vlakový přejezd na cyklostezku, ze které po chvíli odbočovala cesta pod „můj most“.  Tentokrát jsem ale cestu zvládla už bez pádu a my došli k autu. Když jsem doma drhla a dezinfikovala koleno po dvacetikilometrovém výšlapu, musela jsem uznat, že přece jen trošku pobolívá. No ale co už, jak se to říká: Do svatby se přece zahojí.

Peggy89 - čtenářka
ChytráŽena.cz