Když jsem si v minulém roce o prázdninách v práci vybírala pár dní dovolené, byla jsem ještě – asi jako všichni tou dobou – optimista. Věřila jsem totiž, že nejen u nás, ale i ve světě tu „covidovou potvoru“ v blízké době porazíme. Myslím, že dnes se nemusím obtěžovat s líčením, jaký je stav věci. Víme to bohužel velmi dobře všichni, snad s výjimkou několika málo skalních popíračů této nemoci.
Začátkem července jsme relativně v klidu opustili své panelákové hnízdečko a vydali se na pár dní užít si přírodu Krušných hor. Jak víte, v době prázdninového rozvolnění prakticky žádná omezení neexistovala a nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace měla dramaticky horšit. Tehdy jsme proto ještě netušili, že to je na dlouhou dobu naše poslední normální dovolená…
A v dnešní těžké době?
Občas sice jako asi všichni nad současnou situací a hlavně s tím spojenými vládními opatřeními nechápavě kroutíme hlavou a brbláme, nicméně se snažíme všechna aktuální opatření dodržovat. Výjimku dělám (přiznám se dobrovolně) jen v případech, kdy venku široko daleko nevidím žádnou živou duši a kdy bych správně měla mít nasazenou minimálně roušku… V tomhle jediném případě raději volím možnost normálně dýchat.
Cestu do obchodu si člověk musí rozmyslet – rozhodování se nám zjednodušuje tím, že většina obchodů je stejně zavřená. Má to ale i své pozitivní stránky: zjistili jsme, že se za posledních pár měsíců docela zvedla hladina našich úspor a že vlastně zase tolik věcí nepotřebujeme. Hospody asi kromě výdejových okének jen tak neotevřou, takže odpadly naše občasné rodinné obědy nebo večeře, většinou spojené s nějakým výletem po krásách naší vlasti. Na žádný výlet se samozřejmě v současné době také nevypravujeme a ani nemůžeme, protože pohybovat se pouze ve vymezených hranicích obce moc možností k výletům neskýtá. I když je pravda, že záleží, v jaké obci žijete – my na tom jsme v malém okresním městě ještě relativně dobře, toho jsem si vědoma. Dnes jsem konečně ráda za to, že bydlíme na kraji města a za námi jsou pole, kam se dá jít a volně dýchat.
O kultuře si můžeme nechat jen zdát. Ani už si nevzpomínám na dobu, kdy jsme si říkali, že s návštěvou divadla budeme muset vydržet než skončí dlouhé divadelní prázdniny. Co bych dnes za to dala! Jedinou naší kulturou se staly návštěvy supermarketů a kulturní vložku si užijeme, když nás ostraha upozorní, že pro dva lidi musíme mít dva vozíky! Brázdíme pak s manželem prodejní plochu každý se svým pěkně bok po boku. Po logisticky zvládnutém nákupu u pokladny s radostí všechno zboží přeskupíme na pás, poté do jediného vozíku a pokud jsme se přitom nepřerazili o ten druhý, vítězně odcházíme.
O něco horší je to s nezbytnými nákupy přes internet. Ono například s oblečením to není jen tak, to mi potvrdí skoro každý. Já mám naštěstí na některé kousky už léta osvědčený obchod, ale například boty si objednat netroufnu. Syn potřeboval kalhoty a protože otevření obchodů je v nedohlednu, nakonec byl i on nucený objednat je v internetovém obchodě. Nedopadlo to, velikost (jeho běžná) neseděla. A tak objednáváme a v lepším případě nepodnikáme cestu na poštu a neposíláme zpět. Je to dobrodružství, bez kterého bych se obešla. Bohužel jinak to nejde.
Po dlouhých letech zase vidím, jaká je moje přirozená barva vlasů. Jen nevím, kdy a jak se mi na hlavě objevily i ty šediny! Možná do budoucna ušetřím za melíry? U kadeřnice jsem byla naposledy na začátku července a musím říct, že moje současná délka vlasů už mi rozhodně nevyhovovala. K radikálnímu zásahu jsem neměla odvahu – donedávna. Pak jsem jednoho krásného dne popadla nůžky a stříhala! Syn přišel domů, když jsem byla v nejlepším. Utrousil něco o „dobrém střelci“, ale zase tolik překvapeně ani vyjeveně nevypadal. Vlasy mám teď o pořádný kus kratší a i když to není jako ze salonu, jsem spokojená. Snad se brzy dočkám toho, že moje kadeřnice napraví více či méně drobné nedostatky.
Díky nouzovému stavu jsem také zjistila, jak se liší ceny v různých lékárnách. Nemůžu totiž do své oblíbené, protože ta už se nachází v jiném okrese. Potřebovala jsem dokoupit nějaké doplňky stravy, mastičku pro manžela, pro sebe kapky do očí a také nám došel nosní sprej. A to byl docela kámen úrazu… Když zjistíte, že se jeho cena liší o více než 30 Kč, tak zpozorníte a začnete porovnávat i ostatní ceny. No – byl to šok! Je pravda, že zboží z lékárny si můžu objednat i přes její e-shop a i když tím pádem budu nucena zaplatit za dopravu (což také není nejmenší částka), pořád ještě pár korun ušetřím. Některé návyky prostě v dnešní době musíme změnit.
Co nám ale chybí nejvíc, to je příroda, kde jsme si dobíjeli baterky. A co si budeme povídat, dnes je to dvojnásob potřeba! Před pár dny nám už bylo jasné, že budeme muset oželet i dávno rezervovanou dovolenou na Šumavě, na kterou jsme se tolik těšili! Máme za sebou covid (naštěstí s lehčím průběhem, i když s menšími následky se potýkáme dodnes) a už si opravdu potřebujeme odpočinout a změnit prostředí, volně se nadechnout. Jsme ale vděční, že jsme zdraví. A živí – bohužel ani to dnes není samozřejmost. Každý to štěstí nemá. Už se nejedná jen o neznámé tváře z televizních zpravodajství, už tu s námi kvůli covidu nejsou někteří naši známí a kamarádi. A tak si o to víc uvědomujeme, že zdraví není samozřejmost a přát si zdraví není klišé.
O covidu a dnešní době by se toho dalo napsat ještě hodně, ale raději to zkrátím: užívejte si rodiny, přátel, práce, života… Netrapte se malichernostmi, neřešte hlouposti. Věřte, že bude líp. Vydržte! Na zdraví! A na lepší život.
P. S.: V tuhle chvíli je mi smutno a potřebovala jsem se z toho smutku vypsat. Manželovi zemřel kamarád a nemůže mu ani na pohřeb. Kolem nás umírají lidé v našem věku, padesátníci i mladší. Je čím dál těžší věřit tomu, že zase bude dobře. Ale tu víru prostě mít musíme. Dávejte na sebe pozor!
ChytráŽena.cz