Naděje pro každého

Bylo ji něco kolem dvaceti let. Cítila se mladá a plná síly. Měla přítele a plánovali svatbu a později i nějaké ty děti. Tolik přání, tolik touhy, různé touhy. Nyní sedí v bílé čekárně na jedné nejmenované klinice. Pro slzy nevidí, ruce spjaté a pohled, který upřeně sledoval ostatní, sedící naproti ní.

Jsou stejní jako já, říkala si, a cítila možná něco víc. Čekají tak, jako já. S nadějí, s touhou, s Boží pomocí. Dveře od ordinace se otevírají a sestřička zvolá další jméno. Dveře spolknou jednoho z čekatelů. Je tam až neuvěřitelně dlouho. Po několika minutách, které se ji zdály tak pomalé a plouživé se dveře opět otevřely.
Co ji asi za těmi dveřmi čeká? Co se dozví, je v pořádku? Přála bych si být v pořádku, šeptá si stále dokolečka a vzhlédne vzhůru. Žádná nebesa tam ale nejsou, jen bílý strop čekárny.
Čekárna.
Na co čekárna, proč čekárna, proč se to tak nemožně jmenuje, mihne se ji myslí, kdo vymyslel takový název, čekárna. Na co tady čekám? Na ortel, na to, zda jsem si své vybojovala, nebo zda jsem to vzdala…
Myslí zabloudí do doby před půlrokem. Nikdy by si nemyslela, že tady jednou bude sedět a mučit se šílenou představou. Vlastně to začaly úplně normální bolesti v podbřišku, které jí vystřelovaly až ke kříži. Byla u různých lékařů. Od internisty, přes gynekologa, ortopeda. Nikde nic nenašli, prý si vymýšlí. Tak mladá, co ji může bolet?
Co mě může bolet, řekla si skoro polohlasně a sama sebe se lekla. Rozhlédla se kolem, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Každý si seděl zahleděný v sebe. V očích smutek, naději, touhu. Tady se snad nikdo nesměje. A pokud ano, je to pokřivený úsměv, který značí tak velikou faleš.
Opět se otevřely dveře. Sestřička na ni kývla. Vstala a nechala se spolknout tam někam do bílé vyšetřovny. Za stolem seděl lékař, v rukou držíc její chorobopis. Usmál se. Moc dobře viděla, že ten úsměv je pokřivený. Jeho oči byly smutné a vůbec se nesmály.
Najednou se pod ní podlomila kolena a probudila se až na lehátku, v rukou napíchnutou jehlu a nahoře lahvička, odkapávající kapky v určitém monotónním sledu. Kap, kap, kap, kap, kap. Každou kapku jakoby slyšela dopadnout na hladinku a vklouznout do jejího těla.
Přišla za ní sestřička a povzbudivě se usmála.
" Vím, že je to pro vás těžké, ale musíte se vzchopit," říkala. "Jste mladá a určitě to zvládnete. Až vám bude lépe, doprovodím vás na oddělení."
Oddělení. To slovo nesnášela. Ještě by k tomu měla říct onkologické oddělení. Protože tam právě půjde. Na onkologii. Ty bolesti nebyly jen tak, nevymyslela si je. A teď bude na onkologii, slezou jí vlasy, nebude jí dobře. Ví, že tohle nezvládne.
Říká se, že naděje umírá poslední. Ale co je to vlastně naděje. Máte naději, i když víte, že léky nezabírají, máte naději, když čekáte na konec toho utrpení. Když čekáte na vysvobození od těch šílených bolestí. Možná i tohle je naděje pro člověka, který si přeje, aby jej už nic a nikdy nebolelo.

Od toho onoho dne, kdy seděla v čekárně onkologické kliniky a čekala na výsledky, uběhl skoro rok. Nyní ji opravdu už nic nebolí. Odpočívá v pokoji a sní si svůj nekonečný sen.

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10