Náhubek

Stejně tak jako do mého, patří Ben také do života mého taťky. Téměř denně ho s Benem chodím navštěvovat. Protože bydlíme ve stejném městě, chodím většinou pěšky a Beník se při procházce krásně vyvenčí a provětrá. V létě je ale na starého psa procházka příliš dlouhá, a tak využíváme občas městské hromadné dopravy. Autobusem jsme u taťky za pár minut, a Ben se tak ve svém černém kožíšku nepřehřívá. Proto poslední dobou nosím také psí náhubek. Jinak Ben chodí bez náhubku i bez vodítka, protože má mírnou povahu a je absolutně poslušný.

Na procházky volím většinou malou koženou taštičku, do které se mi vejde akorát peněženka, klíče a mobilní telefon. Abych nemusela košík pro Bena nosit zvlášť v ruce, nebo si brát větší tašku, uvazovala jsem k malé kožené taštičce náhubek šňůrkou. Nemusela jsem tak na košík dávat pozor a měla jsem volné ruce.

I dnes jsem se vydala za taťkou, a i dnes s Benem a košíkem. Autobus ale v danou dobu nejel, musela bych dlouho čekat. Proto jsem se rozhodla k taťkovi jít pěšky.

Když jsem dorazila a Ben se s taťkou přivítal, zaujal své obvyklé místo pod židlí.

Povídali jsme si zhruba hodinu a půl, když jsem se rozhodla, že už půjdu domů. Tentokrát možná pojede autobus a místo chůze pěšky zvolíme v rozpáleném dni pohodlnou jízdu autobusem.

V tu ránu jako by do mě hrom střelil! Na taštičce náhubek přivázaný nebyl. Ještě chvilku jsem se snažila pobíhat po bytě v domnění, že se náhubek uvolnil v bytě a leží někde v koutě. Neležel. Musela jsem ho cestou ztratit.

„Musím ho najít,“ řekla jsem.

Taťka mi to nějakou dobu vymlouval, že košík určitě někdo našel a sebral. Dnes je taková doba, že lidé seberou i to, co nepotřebují. Za téměř dvě hodiny by byl zázrak, kdybych ho našla. Já ale stejně domů musela, řidič by mě bez náhubku asi nevzal, a šance umírá naposledy.

Urychleně jsem vyrazila na cestu domů. Bena jsem pobízela, aby šel rychleji, myslíc přitom na kovový košíček. Ben má sice doma ještě jeden, z toho už ale vyrostl. Kupovala jsem mu ho, když byl ještě štěně, a dnes bych mu ho na čumák těžko narvala, nebo by ho košík omezoval. A nový náhubek není zrovna levná záležitost. Potřebujeme ho navíc také při cestách vlakem, když jedeme na hory.

Snažila jsem se při návratu domů dodržovat trasu, kterou jsem přišla. Když už jsem ztrácela naději, byla jsem zhruba v polovině cesty, viděla jsem ho. Ležel kousek od chodníku v trávě. Nebyl to ale košík Beníkův. Byl plastový a mnohem menší, dokonce menší než ten, který měl jako štěně. Připadalo mi neuvěřitelné, že ve stejný den a nejspíš ve stejnou dobu na stejné trase ztratil košík ještě někdo jiný. Muselo to ale tak být, protože košík se náhle nesrazil, a už vůbec nezměnil materiál, z kterého byl vyroben. Kousek od košíku byl přece ten holub! Když jsem šla k taťkovi, v trávě u chodníku ležel rozcupovaný holub. Kolem holuba se vznášelo hejno much. Bylo tam plno krve a místo dost páchlo. Přešla jsem proto na druhou stranu chodníku, na trávu, a hlídala jsem Bena, aby se k mršině náhodou nevrhl. Mohl by chytit nějakou nemoc. Ušla jsem ještě pár kroků s upřeným pohledem k zemi.

„Tady je, Lilinko,“ vytrhl mě hlas staršího muže.

 Muž držel v ruce kovový náhubek. Lilinka byla mnohem menší, než můj Ben a radostně vrtěla ocáskem. Náhubek byl jistě náš, protože visel na provázku, kterým jsem ho právě já opatřila. Pán zase pozoroval malý náhubek, který jsem držela já. Jak se brzy ukázalo, malinký náhubek byl Lilinky. I muž se vyhýbal se svým psím mazlíkem holubovi, a i on náhubek, který měl strčený v kapse, vytratil.

Společně jsme se příhodě zasmáli, vyměnili jsme si náhubky a myslím, že Ben má novou kamarádku.

Náhubek jsem opatřila karabinkou a od zítřka ho budu k taštičce raději připínat.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10