Nákup s vůní dálek

Před časem se na naše sídliště přistěhovala nová obyvatelka. Naneštěstí do našeho domu, ještě k tomu do stejného panelákového vchodu. Naneštěstí proto, že ženě středního věku nic nebylo vhod. Ihned po nastěhování se začala zajímat, proč jsou některé sklepní místnosti uzavřeny a jí nepřístupné.

Roky si dvě sklepní místnosti pronajímá jeden ze sousedů, za místnosti řádně platí a má z nich svou soukromou dílnu. Tím jsou místnosti vyňaty z veřejného fondu a my ostatní za ně neplatíme ani korunu. Nové paní se to ale nelíbilo. Proč by ona měla být omezována?

Naše nová sousedka se tvářila, jako by snědla všechnu moudrost. Chodila namyšleně jako pávice, napomínala hrající si děti před domem, ale i sousedy, kteří dle jejích slov hlasitě zavírají vchodové dveře, a to přes den. Argumenty měla jednoduché:

„Vy nevíte, kdo já jsem?“

A kým nová sousedka vlastně byla? Brzy jsme zjistili, že pracuje v místní základní škole. Nikoli ale jako učitelka, nýbrž je pomocnou silou v jídelně základní školy. Paní se ale tvářila nadřazeně, chodila vyzývavě oblékaná a nikoho nezdravila. Už u nás bydlela několik měsíců, s nikým z obyvatel ale nenavázala užší vztah, nemluvě o přátelství.

Tehdy v tom období jsem hodně zhubla. Najednou mi veškeré šatstvo bylo velké. Nejdřív jsem větší oblečení odkládala, že se snad bude někomu hodit. Poté jsem ho chtěla nabídnout místním obchodům s oblečením z druhé ruky. Když ale o šatstvo nebyl zájem, nakonec jsem se ho rozhodla postupně vyhodit. Můj šatník byl obsáhlý, a proto jsem oblečení nosila ke kontejneru postupně ve večerních hodinách, když jsem přišla ze zaměstnání.

V tuto dobu se naše nová sousedka začala objevovat v nových svršcích. Kupodivu, nosila na sobě stejné modely, jako já v minulosti vlastnila. I nadále se tvářila k druhým přezíravě a hrála si na velkou paní. To se může stát, že si někdo koupí stejný model, jako máte vy. Nic se přece neprodává po jednom kuse. A tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem ale jednou vyhodila sako, které mi šila ještě má maminka, bylo mi to divné a pomalu jsem začala přicházet na to, kde sousedka „nakupuje“. Tehdy jsem se dokonce zastavila, abych jí sáčko pochválila.

„Ano, mám ho ze zahraničí,“ lhala mi do očí.

„Skutečně?“

Ani to sousedku nezastavilo. A tak jsem se rozhodla usvědčit ji. Ve večerních hodinách jsem vyhodila další dávku oblečení, a protože má kamarádka bydlela hned naproti kontejnerům, schovala jsem se u ní v bytě a číhaly jsme. Věděla jsem, že oblečení mizí od popelnic vždy mezi desátou a jedenáctou hodinou večer, protože v deset jsem oblečení vyhazovala, a když jsem o hodinu později šla se psem, nikdy tam už nebylo.

Nečekaly jsme dlouho. Brzy po vyhození svršků ke kontejneru se objevila postava v tmavé bundě. Rozhlédla se, nahlédla do kontejneru, a už měla úlovek. Ve stejnou chvíli jsem vykoukla z okna kamarádčina bytu.

„Dobrý večer, paní sousedko! To berte, kupovala jsem to poměrně nedávno, ale už je mi to velké. A můžete tvrdit, že jste si to přivezla ze zahraničí,“ uštědřila jsem sousedce radu.

Paní sousedka se mi dlouho vyhýbala. Kdykoli mě viděla na ulici, zbrunátněla a náhle změnila směr chůze.

Po čase jsem jí ale sama navrhla, ať onu událost hodí za hlavu. Prostě to bylo zánovní oblečení a byla škoda, aby skončilo někde na skládce nebo ve spalovně. Nám na oplátku stačí, aby naše děti necepovala, nenadávala každému a chovala se jako jedna z nás. Sousedka si to, kupodivu, vzala k srdci a přestala si hrát na dámu, které nesaháme ani po kotníky.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10