Hledali jsme ji 3 dny, a ona se pořád nenašla. Tak jsme nechali vyhlásit pátrání, v okolí ji nikdo neviděl, bylo nám jasné, že se ocitla na silnici a že ji někdo naložil do auta a odvezl.

Jednoho dne mi volala nějaká paní, že ji viděla na silnici, přejetou, zřejmě autem, sedli jsme do auta a jeli jsme na místo činu. Když jsme dojeli, nikde nikdo nebyl, ani známky po srážce Kajlinky autem.   V srdíčku nám nastalo jen prázdno a krásné vzpomínky na to, co jsme s Kájou prožili. Teď, po půl roce, se mi ozvala paní, že ji má u sebe doma, a že by nám ji ráda vrátila.

Dohodli jsme se, že si pro Káju přijedeme hned druhý den. Měli jsme moc velikou radost, nemohli jsme ani spát, jak jsme se nemohli dočkat. Když paní dorazila, Kája vyskočila z auta a běžela za námi, po půl roce si nás pamatovala, což jsme mysleli,  že zapomene. Teď máme už Kajlinku 3 měsíce doma a jsme hrozně spokojeni...

Paní, co ji měla půl roku doma od nalezení, nám ji pak dovezla na místo, kde jsme si dali schůzku. Dovezla nám ji vlakem, když jsme byli na místě, tak jsme čekali na vlak, kterým paní přijede. Když vlak přijel a viděli jsme Kajlinku, zavolali jsme na ni a ona hned věděla, kdo jsme, běžela k nám, co nejrychleji to šlo a začala po nás skákat a vítat nás, našeho synka začala hned olizovat a dávat mu pusinky a pak se vrhla i tímto způsobem i na nás.

Je to zážitek, který už bychom nechtěli nikdy v životě zažít...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10