Nápoj v dóze

Příběh se odehrál dávno, před mnoha lety, někde v osmdesátých nebo devadesátých letech minulého století.

Cestovala jsem vlakem. Ne na výlet, ne za přáteli. Byla to smutná cesta. Zemřela nám tetička. Tetička neměla žádné blízké příbuzné, vlastně jsem já, její neteř, byla nejbližším jejím člověkem.  A tak jsem považovala za povinnost se o ni, lépe řečeno o její ostatky, postarat. Vyzvedla jsem urničku. Co ale s urnou, když u nás na Moravě neměla teta nejen příbuzné, ale ani hrob, kde by její urna spočinula. Nechat si tetu doma zavřenou v piksle jsem nechtěla. Rozhodli jsme se společně s mou rodinou, že urnu převezu do Čech, kde spočívali tetiny rodiče i bratr. Tam měli rodinný hrob a bylo to důstojné místo i pro tetu.

Nechtěla jsem urnu převážet jen tak v sáčku, nebo v kabelce. A tak jsem tetinu urnu zavřela do plastové dózy od tuzexového nápoje a tuto poté umístila do velmi oblíbené hojné tašky, tu měl snad každý. Takto vybavená jsem zamířila na nádraží. Cesta ubíhala, jak měla. Jen v kupé jsme měli onu tašku hned tři cestující, každý v jiné barvě.

Z okna jsem pozorovala ubíhající krajinu a vzpomínala na tetu. Jako malé jsme k ní se sestrou a rodiči často jezdili. Konečně jsem byla v cíli. Popadla jsem tašku a mířila ke dveřím. Byla jsem nervózní, ráda bych měla tuto věc už za sebou.

Když jsem konečně dorazila na hřbitov a ohlásila jsem se u správy hřbitova, prokázala se patřičným dokladem, že teta je skutečná příbuzná svých rodičů, mohla jsem urnu uložit. Rozevřela jsem tašku, vysvobodila z ní dózu a zůstala v němém údivu. Místo urny byl v dóze skutečný instantní nápoj! Musela jsem si tašku s někým vyměnit. Až teprve nyní jsem si všimla, že taška není červená, jako byla, ale je zbarvená do fialova. Co teprve ale ten chudák, co otevře dózu s chutí si udělat sladkou dobrotu a najde jen mou tetu? Vždyť ho raní mrtvice! Vzpomínala jsem, kdo se mnou byl společně v kupé. Musela to být ta paní. Měly jsme tašky vedle sebe. A tak jsem se dala do pátrání.

Jak ale najít někoho, koho neznám?

Nakonec jsem navštívila policii. I paní napadlo totéž. Nápoj vezla svým dětem, a naštěstí ho otevřela dřív, než přišly děti. Ty by byly teprve překvapené. Být v dóze pavouk, nebo něco jiného, prý by ho asi spláchla do záchodu. Byla tam ale urna s ostatky. Byla v ní chudinka má teta. A tak se přece jenom teta dostala po malé oklice na důstojné místo odpočinku svých příbuzných. A děti si mohly udělat nápoj, který jim jistě chutnal.

Nevím proč, ale já od té doby onen nápoj nepiju. Vždy, když jsem si ho udělala, vzpomněla jsem si na tetu a bylo mi smutno.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10