Nebo jinak: dokážu si ještě na něco, co by si zasloužilo zaznamenání, vzpomenout?
A vůbec - bude to zajímat mé PT čtenářstvo?
Posuďte sam -y,-i - dnes se tu, v necelých sedmi letech, troufale objevuji po jedenaosmdesáté, prošvihl jsem tedy minulé povídání označit jako, řekněme, jubilejní.
Když jsme u toho jubilea, tedy výročí něčeho významného, mé věrné čtenářky vědí, že jsem se začátkem roku kasal s tím, že, dá-li kdosi všemocný nahoře a Matka Příroda kolem nás, čeká nás s bábinou pětaosmdesátka a navíc kamenné - pětašedesáté výročí společné cesty životem.
Nikdy nic nikdo nemá, míti za definitivní - pánové V+W - a teta Kateřina /Saturnin/ by dodala: „Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil“.
Nemyslím na nejhorší, ale celorodinné slavení se konat nebude.
Jen pomyslete - cucat šampáňo slámkou přes roušku a podstrkávat pod tuto kuřecí či vepřový řízek? I když, jak jsem se dočetl a doviděl, jsou i kábři, kteří to bezproblémově zvládnou.
Takže u nás doma je poněkud změněný rytmus dnů a týdnů... Nákupy velké a víkendové obědy pořizují a ve dveřích předávají patřičně orouškované děti, ve všední dny ve stejných dveřích si vyměňuji jídelní nádobí se sympatickou paní ze sociální služby
- soutěžíme v tom, kdo má pestřejší roušku. Zatím vítězím já, jsem zásobován dcerou i snachou, ty vládní, přislíbené důchodcům, se někde asi zatoulaly - mršky jedny podšité - nebo ušité...
Povolený vycházkový čas jsem využil zatím dosti sporadicky, bábina je raději, má-li mne na očích a navíc nohy, prevítové, nějak pomaleji vyšlapávají schody.
Prorokovali mi doktoři, že „ploché nohy bez obtíží“ ve dvaceti letech, budou dělat potíže v šedesáti, no naštěstí si počkaly o nějaký ten pátek víc.
Spojení se širokým příbuzenstvem je bezproblémové, má je na starosti dobře slyšící žena, fotografie, videa a občasný videohovor na SKYPE sledujeme společně na PC monitoru. Takže máme vědomost nejen o úkolech, které dostává naše nejstarší pravnučka /druhá třída/, která se z nudy dala navíc na násobilku, ale také o tom, že mladší, tříletý bráška se, asi taky z nudy začal učit číst, prý, jak nám bylo sděleno, nejen zleva doprava, ale i zprava doleva - že by se dal na jinou víru?
Z další rodiny pak zaznamenáváme pohybovou aktivitu nejmladší pravnučky a její velký apetit, málokdy je ji vidět bez talíře, případně něčeho dobrého v ruce - jde tedy o vyvážený příjem a výdej kalorií.
Tady musím sebekriticky podotknout, že se mi nedaří, a mělo by, shodit zase nějaké to kilo, ten přirozený pohyb schází a nějaké doporučované domácí cviky mne nějak neberou.
V TV mi můj operátor /jméno neuvádím kvůli reklamě/ přidal další programy, už jsem na počtu 116, stejně se ale točím tak na šesti, sedmi, nejraději snímcích přírodních, horory a jim podobné komentáře současnosti moc nemusím. Zvířata mne nikdy nepopudí, i neživá příroda má něco do sebe, lépe, když je bez katastrof.
Dal jsem se do, před lety ve frontách vystátých, detektivek, milosrdná skleróza mi mnohou předkládá jako dosud nečtenou.
Jeden z mých přátel, vtipálků měl slogan, asi někde vykradený - pravil: „Víš, já čtu detektivky raději od konce. To jsem hodně napnutý, abych se dozvěděl, jak to začalo.“Já jsem se zase někde dočetl, že soudce bez problému rozvedl manželství pro duševní týrání, kde manžel do každé manželkou zakoupené detektivky už na pátou stranu napsal jméno pachatele.
Od literatury /návštěva místní knihovny nám oběma chybí/ k další činnosti.
Dnes jsem udělal exkurzi do téměř osmdesát let starých událostí. Navštívil jsem na vygúglených mapách místa našeho bydliště v téměř rodné valašské dědině. Našel jsem jen první domek, zvenčí značně zmodernizovaného stavení, usedlost pod ním se naopak nezměnila, dokonce před vjezdem do Zemanovic stodoly zůstal rovný plácek, na kterém jsme s „Aukou“ Zemanem hráli kuličky. /Shoda jmen s jinými Zemany je náhodná/. Druhé bydliště, stará kovárna dole v dědině u potoka i s dalšími domky nahradil parčík, zůstala v něm ale pokroucená hruška, ze které jsem spadl asi ve třiačtyřicátém, nalomil jsem si klíční kost. Snížení pravého ramene přisoudila starostlivá maminka údajně tomu, že to mám od nošení školní aktovky v právě ruce. No a na vojně na mne zase hulákali frajtři a kaprálové, ať se postavím rovně. No vidíte, a byla to tahle, dnes ještě stojící hruška u potoka Loučka v té mé vesnici, skoro rodné. Navíc jsem si při té pouti našel i stránky obce, přečetl si tam povídání v místních Pol...listech, v dubnovém vydání je vzpomínání asi o čtyři roky mladšího pamětníka, docela mi to dodalo chuti dále psát.
Vidíte, teď si uvědomuji, i dnes v TV pravili, že bychom se my, dědkové a babky /zní to líp než senioři/ měli věnovat více psaní vzpomínek - pokud si pamatujeme, nebo současnosti, povídání o tom, co děláme, když nesmíme ven.
Takže jsem to dnes vlastně udělal oboje, v tomto svém, v pořadí jedenaosmdesátém - snad ne posledním - článečku pro Vás, milí přátelé, drahé přítelkyně.
A pište, rád si Vás také přečtu - Jarda
Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz