Vyrůstal jsem na venkově. Odjakživa jsme měli velké hospodářství a já s bratrem vyrůstal ve společnosti nejrůznějších zvířat. Naši rodiče chovali několik koní, krávy, kozy, ovce, králíky, morčata, slepice, husy, kachny, perličky, krůty a také křepelky. Vždy u nás měli domov také minimálně dva psi a několik koček. Práce kolem zvířat bylo mnoho, a tak jsme odmalinka pomáhali jak se zvířaty, tak na poli.

Tenkrát jsme měli jen dva koně, kobylku a hřebce. Toho se právě rozhodli rodiče vykastrovat, protože byl na práci, nikoli na další chov. Kobylka se jmenovala Áda, koník Šimon. Veterinář přišel k nám a provedl zákrok. Šimon se brzy zotavil a byl to opět veselý a zdravý koníček. Jeho chování se ale výrazně změnilo. Koník, který si dosud lidí moc nevšímal, si začal vyžadovat lidskou společnost, hlazení, mazlení a jinou pozornost. Byl lidmi doslova uhranutý a nerad zůstával sám. Ani Áda mu společnost lidí nedokázala nahradit.  Ze Šimona se rázem stal poněkud přerostlý pejsek s kopyty. Mě i bratra následoval, kdykoli jsme si šli hrát s kamarády, a dokonce nás i chránil. Nikdo si na nás od těch dob netroufl. Navíc nám začal chodit do domu. Dokázal se vždy nějak dostat z výběhu za domem a přišel za maminkou až do kuchyně.                                           

„Jedeš? Vždyť mi to tu všechno zničíš,“ lamentovala maminka a tlačila koně z domu zpět na dvorek.

Když nemohl Šimon do kuchyně, nakukoval dovnitř aspoň oknem. Byl nadšený, když kdokoli z rodiny přišel a drbal ho, povídal si s ním nebo ho kartáčoval a donesl mu nějakou laskominu. Můj starší bratr dokonce jednou v noci utekl z postele a ustlal si u Šimona, aby nebyl koník sám.

Jednoho dne maminka nachystala stravu na celý den a všichni čtyři i s tátou jsme se vypravili na pole. Měli jsme tam hodně práce, sklízely se brambory. Domů jsme se vraceli až večer. Jakmile jsme vstoupili do domu, zjistili jsme, že v domě kraloval Šimon. Co bylo k snědku, to snědl, rozházel židličky a dokonce si zde i ulevil. Tehdy po válce nebylo zvykem zamykat dům, když se rodina vypravila za prací na pole. Zavřeno ale při našem odchodu bylo. Pro Šimona nebyl problém, aby si otevřel. Byl velmi šikovný a brzy se naučil, co potřeboval. Tolik jsme mu chyběli, že nás v domě hledal, chudáček.

Litovali jsme osamělého koníka a maminka mezitím vešla do ložnice. „Kde budeme v noci spát?“ zaslechli jsme z místnosti. Máma tam stála celá zaskočená nad hromadou dříví, která byla kdysi postelemi rodičů. Když nás koník nenašel v kuchyni, vydal se nás hledat do ostatních místností. V ložnici, kde v postelích cítil pach svých pánů, se rozhodl ulehnout po vzoru lidí. Postel ale nebyla stavěná pro koně. Svalil se na ni a čekal, vůbec ho netrápilo, že z postelí je hromádka dřeva. Tak ho tam maminka našla. Tu noc se museli rodiče spokojit s náhradním otomanem v kuchyni.

V následujících dnech si pořídili nové postele a u nás se konečně začalo zamykat. Šimon se dožil úctyhodného věku třiceti dvou let. Až do svého skonu byl stále naším velkým mazlem. Už nikdy jsme neměli tak věrného a na lidi navázaného koně, jako byl Šimon.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10