Náš malý zázrak

Když jsem poznala mého budoucího manžela, prožívala jsem bouřlivý a krásný vztah. Nikdy předtím jsem nezažila nic krásnějšího. Po půl roce chození a jsem otěhotnila, samozřejmě, že neplánovaně. I když mi zbýval ještě jeden rok školy, rozhodli jsme se, že si miminko necháme a spolu vše zvládneme. Bohužel, v osmém týdnu jsme o miminko přišli.

Když mi pan doktor řekl, že musím do nemocnice skrz slzy jsem ani neviděla na cestu z ordinace. Bylo mi to hrozně líto, ale čas a láska mého přítele vše zahojily. Po roce jsme se vzali a přestěhovali do jiného města. Měli jsme s manželem krásný vztah, zařídili jsme si nové bydlení a řekli si, že bychom se mohli pokusit o miminko, bohužel veškerá snaha byla marná, miminko k nám ne a ne zavítat.

Pak jsem si zařídila vlastní menší firmičku a měla spoustu práce, řekla jsem si, že se chvíli budu věnovat jen firmě a pak se uvidí. Do toho přišly nějaké rodinné problémy s manželem, dost jsme se hádali, bylo to hrozné, myslela jsem si, že už si nerozumíme a nemáme se rádi. Pak mi, ale několik dní bylo špatně hrozně špatně, nebyla jsem schopná nic dělat, bylo mi na omdlení a večer jsem usínala v sedm hodin u televize.

Manžel jen koukal a ptal se, co mi je. Jak jsem mu to mohla říct, když jsem sama nevěděla? Říkala jsem si, že je to stresem a nepravidelným jídlem a tak jsem začala jíst jen samou zeleninu, ale zle mi bylo pořád. Menstruaci jsem sice měla pravidelnou, ale poslední měsíc pravda hodně slabou a tak jsem si jen tak protože tam byl udělala těhotenský test. Okamžitě zmodraly obě čárky a já stála jak opařená, v tu chvíli jsem začala brečet a prostě tomu nemohla uvěřit. Napsala jsem manželovi, že jsem asi těhotná, v tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo.

Odpověděl, že se mnou musí mluvit. Večer když se vrátil z práce řekl mi, že se už nechce hádat, že mě miluje a že se tak moc těší na miminko. Za týden jsem šla k doktorovi a nestačila jsem se divit, když mi řekl, že jsem v 10. týdnu. Říkala jsem mu, že jsem menstruaci měla, sice slabší, ale měla, říkal, že se to někdy stává. Manžel na mě čekal v autě, když jsem mu donesla fotografii z ultrazvuku, dlouho na ni koukal a byl nějak mimo. Pořád říkal, jak se na něj těší, že to je kluk, jeho vysněny fotbalista.

Zažívala jsem nádherné období, sice mi bylo každý den zle a večer jsem usínala na gauči, ale bylo to nádherné.

Byl to malinko zázrak, když jsme miminko chtěli tak nám to nešlo a když jsme měli takové špatné období, jako by si miminko řeklo, že nás musí usmířit.

Byl to pro mne zázrak. Těhotenství uteklo jako voda a až na nevolnosti jsem díky bohu neměla, žádné komplikace. Po deseti dnech přenášení to konečně přišlo. Jeli jsme do porodnice a já věděla, že konečně budeme mít našeho chlapečka v náručí. Manžel mě celou cestu hladil. V nemocnici byl od přijetí se mnou. Pomáhal mi na záchod, v těch největších bolestech se mnou chodil do sprchy, hladil mě a hlavně psychicky podporoval. Bylo to hrozné, měla jsem obrovské bolesti a porod nepostupoval. Po osmnácti hodinách doktor rozhodl, že musí udělat CŘ, možná to bude znít divně, ale pro mě to bylo vysvobození.

Manžel byl pořád se mnou. Když jsem se probrala, byl zase u mne a říkal mi, že je hrozně krásnej a zdravej, byla jsem hodně šťastná a nemohla tomu uvěřit, že mám miminko. Po týdnu nás pustili domů a nám začalo krásné nové období ve třech. Jsem šťastná, že našeho chlapečka máme, je to náš malý zázrak.

-čtenářka-

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10