Náš nový mazlík

Ťapka zní spíše pro fenečku než pro pejska, ale jméno se nám pro našeho tvorečka hodilo. S našim prvním Ťapkou jsem vyrůstala. Naši si pejska pořídili, když jsme byly se sestrou hodně malé, takže si ho pamatuju už jako dospělého pejska. Navíc jsme byli stejně staří, takže jsem moc dobře věděla, kolik má roků.

Tatínek našeho pejska zbožňoval, nebyl to žádný domácí pejsek, ale „hlídač“ zahrady a vždycky na nás vrtěl ocáskem, když jsme se blížili k zahrádce. Byl strašně vděčný za všechno, nikdy nikoho nepokousal ani na nikoho nevyjel. Byl spíše přítulný a rád chodil na procházky, hlavně když to bylo kolem řeky a on si v ní mohl zaskotačit. Žil s námi krásných 15 dlouhých let a my si s ním užili hodně legrace. Dokonce v zimním období nechal naše kočky, aby se mohly schovat k němu do boudy a aby nemrzly venku. Byli tam schouleni v klubíčku.  Bylo to naše štěstí a strašně rádi jsme za ním chodili na naši zahrádku.

Bohužel, když nám pejsek odešel, tak tatínek se s tím dlouho nechtěl smířit. Nám tenkrát bylo 15-16 let a chtěly jsme dalšího mazlíčka. Náš tatínek se ale rozhodl, že dalšího pejska nechce, a dokonce se zbavil i zahrádky, kde jsme měli našeho Ťapíka. Po smrti našeho mazlíčka, asi za 2-3 roky se fenečce naší pošťačky narodila štěňátka labradora. Byla k sežrání. Po těch letech se naši přestěhovali z paneláku do malého domečku a měli zpátky sice menší, ale svoji zahrádku. Napadlo nás tedy se sestrou, že se zeptáme, jestli by nechtěli malého drobečka na zahrádku.

Otec byl ze začátku proti, ale když jsme mu řekly, že mají pejska a že bychom mu daly jméno Ťapka, měly jsme vyhráno. Tatínkovi roztálo srdce a dokonce šel s námi si pejska vybrat. Když jsme vkročili do brány paní pošťačky, hned při vstupu bylo jasno, koho si bereme domů.

Náš druhý Ťapík tatínkovi zaskákal po noze a ten už ho nepustil. Nesl si ho domů jako svátost a náš mazlíček už je s námi 5 let. Samozřejmě bouda pro něj byla zbytečná, protože je gaučák :D Má i svou vlastní postel a doma všude své místo.