Náš první měsíc se Stacy

Článek o tom, jak hodně a dlouho jsem toužila po border kolii, jsem už psala. Teď vám povyprávím, jak všechno to haló kolem štěňátka zvládám. Pro miminko jsme si jeli 1. dubna. V autě byla velmi hodná. První půlku cesty ležela vedle přítele, druhou, aniž by jí někdo cokoliv říkal, si vlezla na klín ke mně. Asi abychom na sebe nežárlili.

Doma se hned proběhla na zahradě, očichala si vše nové, seznámila se s králíkem a hodně spinkala. Už v prvních chvílích jsme se vzdali gauče. I když nejsem zastánce toho, aby pes spal v posteli (navíc máme patro, takže by to ani nešlo), nebo třeba dostával od talíře kousky dobrot za to, že jen sedí a loudí, gauč jsem jí povolila.

Šli jsme kolem půlnoci spát. Dali ji na pelíšek, pořádně pomazlili a čekali, jestli bude tesknit po domově. Po 2 minutách tmy začala kňučet. Já se rozhodla být neoblomná a nechat ji se vyřvat, aby si nezvykala na to, že kňourne a my hned poběžíme. Ale samozřejmě jsem po chvíli ustoupila. Příčinou jejího pláče nebylo smutno po mamince, ale touha spát na gauči. A protože byla ještě malinká a nedokázala by z něj seskočit, musela se smířit s pelíškem.

První dny se nás ještě hodně držela. Když jsme s ní šli po ulici, mohla jít bez vodítka a 100% přiběhla na zavolání. Lidé se divili, jak vychované štěndo máme. Dokonce se první týden naučila povel sedni a pac. Plánuji s ní dělat psí sporty, takže jsem začala s výcvikem nejenom základních povelů poslušnosti, ale i veselých prvků z dogdancingu.

Stacy se stala našim miláčkem. Zvládá téměř všechno, co po ní chceme. Umí už několik povelů, otočky, packy, slalom mezi nohama... Jen venku nám trochu zvlčila. Sice přes silnici nejde a když na ni rozzlobeně zavolám, že mi utekla ze zahrady, okamžitě se vrátí. Ale přesvědčit ji, že jsme lepší než cizí běžci a chodci, není zatím tak jednoduché.

Ráda se pere s tulipány, které máme na zahradě a nemůže pochopit, že to nesmí, aby nám sousedi nevynadali. (Jedni sousedi psy nesnášej a já nevím, čí ty tulipány jsou). V tu chvíli s ní svádím boje hlava nehlava, ale jí je to úplně fuk a ještě se mi směje. Ale když ji naštvaně v náruči odnesu zpátky domů a po domluvě, jak je ošklivá zlobivka a měla by se stydět, ji chvíli ignoruju, je vidět, že si uvědomuje to, co udělala špatně.

Jsem ráda, že výcvik docela zvládám a věřím, že brzy se naučí i přiběhnout na zavolání na poprvé. Chce se to obrnit velkou dávkou trpělivosti a přestat být paranoidní.

Ale vím, že bych ji za nic na světě nedala. Je to moje malé roztomilé miminko. A vypadá to, že láskyplný vztah je oboustranný. Protože jsem nezaměstnaná, trávím s ní doma celý den a je to opravdu jak ocásek. Kam jdu já, okamžitě letí taky. A to třeba v případě, že si jen skočím do vedlejší místnosti pro talíř s večeří (a že tu místnost od pokoje nedělí ani dveře).
Doufám, že nadále budeme všechno zvládat tak jako doposud. Že z ní vychovám skvělého psa, a že bude v mojí přítomnosti šťastná.