Naše čekání na transplantaci jater

Před několika lety onemocněl můj otec (abstinent s dobrou životosprávou) žloutenkou typu C, která jeho organizmus značně oslabovala. Začal mít velké problémy s játry, se kterými se dlouhodobě a poměrně bez úspěchů léčil. Absolvoval roční chemoterapii a několik biopsií, než poprvé zaznělo slovo transplantace.

Nikdo z nás nevěděl, do čeho v podstatě jdeme a neměl ani žádné informace a ani jsme neměli v okolí někoho, kdo by tím prošel. Otec chodil na informační schůzky a zasypával lékaře desítkami otázek a já jsem seděla v podstatě po nocích na internetu a hledala rady, zkušenosti a postupy.

Následovala řada velmi důkladných a četných vyšetření, která měla dokonale prozkoumat celkový stav organismu, odhalit případné záněty a komplikace, které by mohly transplantaci bránit, nebo ji dosti komplikovat. A výsledek? Až na ta játra byl můj táta naprosto zdravý člověk.

Když skončil zdlouhavý kolotoč vyšetření - odběry, testování - čekání na výsledky a konzultace, byl táta oficiálně zařazen na transplantační listinu jako čekatel. Nikdo z nás neměl ani ponětí, kdy zavolají z IKEMu (Institut experimentální a klinické medicíny) na mobil někomu z nás, že mají vhodná játra. Nevěděli jsme, jestli to přijde za týden, nebo za rok. Bylo nám sice řečeno, že právě v této době je průměrná čekací lhůta asi tak čtyři měsíce, ale že to klidně může být dříve, ale i o několik měsíců déle.

S tím, jak týdny plynuly, náš strach a obavy pomalu mizely. Nezmizely samozřejmě úplně, ale tak nějak se zasouvaly kamsi hluboko do podvědomí a snažili jsme se tím nestresovat a zabavit se radostmi a strastmi všedních dnů. Když člověk na takovouto věc myslí neustále několik dní v kuse, můžu potvrdit, že to dokáže pěkně "lézt na mozek". Nikdy na to však nezapomenete. I když máte v hlavě právě jiné myšlenky, vždy Vás k tomuto tématu vrátí třeba pohled na nemocného otce, kterému je právě zle... na jeho zažloutlou kůži a zoufalý výraz bezmoci.

Jednoho rána jsme se všichni tři rozešli za svými denními plány a povinnostmi, ostatně jako každý den. Otec jel do práce a já s matkou jsme zamířily na nákupy. Byl krásný letní den a slunce příjemně hřálo. Jako dnes si pamatuji, že to ráno se mi opět z mysli vynořila ona myšlenka na transplantaci a při ní mě bodlo v břiše. Tak jako vždy jsem se snažila tyto myšlenky zasunout hluboko do podvědomí a vyrazila jsem s mámou do vzdálenějšího supermarketu. Po pravdě už si úplně nevzpomínám, co jsme zrovna vybíraly, když se to stalo. Mámě zazvonil uprostřed regálů s potravinami mobil a když ho vzala, její hovor byl dost šokující, překvapivý a krátký. Stála jsem opodál, ale když jsem viděla její šokovaný výraz, hned jsem k ní přišla a ptala se, co se děje. Odpověděla mi: "Nemůžou se tatínkovi dovolat, mají játra". V tu ránu jsem zůstala stát na místě jako socha a nevěděla, co se děje. Je to dobře! Konečně se našel vhodný dárce! Našel dárce... bože, to znamená, že zemřel...! Ne, na to nesmím myslet... Proboha, už je to tady... ta náročná a zdlouhavá operace přijde. A s ní i možná rizika a komplikace...!

Dodnes nemám ponětí, jak jsem se dostala ven, ale tak nějak jsem se probrala z víru myšlenek a šoku až na parkovišti. Máma zrovna telefonovala s tátou. Dovolala se mu dříve než asistentka z nemocnice a tak mu tu zásadní zprávu sdělila první ona a ne sestřička z nemocnice. Začaly jsme horečně přemýšlet a uvažovat. Všichni tři jsme jeli domů. Museli jsme jednat rychle. Bylo potřeba dořešit pár drobných restů, dobalit napůl sbalenou tašku do nemocnice a vyrazit. Jelikož je IKEM od nás přes celou Prahu, odmítli jsme sanitku s tím, že dorazíme všichni MHD. Doma jsme začali všichni pobíhat a obstarávat, co bylo potřeba. Za necelou hodinu jsme už seděli v metru a já s mámou jsme se snažily tátu rozptýlit a vtipkovat, aby se trochu odlehčilo to naše soukromé drama a atmosféra, která se dala doslova krájet. Otec se šel nahlásit na příjem a bylo nám sděleno, že játra jsou již v nemocnici, ale že se orgán ještě testuje a že musíme čekat. Seděli jsme tedy dlouhé hodiny v místní jídelně kombinované se společenskou místností. Mezitím se sešli místní pacienti na večeři a naše rodina stále seděla na ošoupané sedačce pod oknem a čekala na ortel. Budou to opravdu vhodná játra? Nebo se stane to, co spoustě lidí, které povolali do nemocnice s tím, že pro ně mají játra, ale nakonec je poslali zase domů, protože shoda nebyla ideální? Už jsme začali být neklidní, báli jsme se, aby se vše stihlo (vyčetli jsme cosi o životnosti takového orgánu) a blížila se desátá hodina večer. Nikdo nás samozřejmě po skončení návštěvních hodin nevyhazoval, všechny sestřičky byly moc milé a chápaly, že jsme s mámou morální podpora. Někdy před jedenáctou hodinou jsme se však rozloučili, protože otec dostal provizorní pokoj a my se musely dostat domů (problém posledního metra a k tomu prázdný dům, kde byly od odpoledne zavření nevyvenčení psi). Prosila jsem tátu, aby mi ještě aspoň krátce zavolal předtím, než půjde. Celou noc jsem nespala. Asi do dvou jsem seděla nad notebookem a snažila se nepropadat panice. Myslela jsem, že když si lehnu do postele, přepadne mě šílená psychická únava a usnu, ale opak byl pravdou. Nezamhouřila jsem oči. Někdy před pátou hodinou ráno se ozval telefon. Byl to jen velmi krátký hovor. Volal táta a stačil mi říct jen: "Tak už jdu na to..." a v pozadí jsem slyšela ženský hlas, který ho nabádal, že už pojedou. Stačila jsem mu popřát hodně štěstí a asi hodinu jsem se nemohla zklidnit. Potom jsem asi na dvě hodiny vyčerpáním usnula. No...spíše to byl takový polospánek. Vzbudila jsem se v osm ráno a na chodbě jsem potkala mámu. Nevypadala o moc víc vyspalá, než já. Někdy kolem poledne jsme poprvé volaly do nemocnice, ale bylo nám řečeno, že zatím informace nemají. Volala jsem znova za hodinu a informace pro nás již byly k dispozici. Otec byl po transplantaci a vše proběhlo bez větších komplikací. Oběma se nám strašně moc ulevilo a hned ten den jsme se rozhodly, že se za otcem vydáme na návštěvu, ale o životě s člověkem po transplantaci Vám povyprávím v dalším pokračování tohoto dlouhého příběhu.