Byla to má zatím poslední dovolená v zahraničí. Odlétali jsme do Tuniska v době, kdy u nás byly z důvodu covidové situace zavřeny nejen restaurace, ale také kavárny, kosmetické salony, kadeřnictví a další provozovny.
Původně jsme
hledali dovolenou v Evropě. Sice u moře, ale v Evropě. Z důvodu právě
probíhající vlny covidu se nám to ale nepodařilo, a tak jsme vzali zavděk
Afrikou. Odlet do Tuniska byl také složitý a provázely ho testy jak na letišti,
tak po příletu do letoviska také v hotelu. Naštěstí jsme prošli a byli jsme
zdraví. A tak jsme se nenechali ošidit od koupání a slunění u moře, stejně tak
jako o další služby.
To, co bylo u nás v tu dobu nedostupné, to bylo v Tunisku povoleno a nebylo to nijak omezováno. A tak jsme si po dlouhé době sedli na drink i kávu bez roušky, navštívili jsme pedikérku a nechali si upravit nohy, nehty, řasy i obočí. Vše bylo v té zemi levné a nám po nějakou dobu cizí a vzácné. Dokonce jsme se objednali i na masáž a proceduru s rybičkami, které likvidovaly odumřelou kůži na nohách. To bylo příjemné! Jemné ďobání malých rybiček působilo proti stresu a bylo velmi uvolňující.
Pak jsem zjistila, že přímo v hotelu funguje i kadeřník. A prý je na naše poměry velmi levný! Potřebovali jsme se zušlechtit. Vždyť i můj muž, který byl vždy ostříhán a upraven, měl vlasy splývající na ramena! Jenže právě manžel návštěvu kadeřnického salonu odmítl. Bál se, že přijde o už tak řídnoucí vlasy a pronesl, že bude radši vypadat jako medvěd brtník. Je to přece Afrika! Dcera souhlasila, ale požadovala, abych první návštěvu absolvovala já, a ona pak, až uvidí výsledek, se podrobí taky. A tak jsem se objednala jako zkušební králík já. V salonu byla mladá kadeřnice, která, jak to už v této zemi bylo obvyklé, neuměla mluvit ani anglicky, natožpak česky, polsky, nebo jiným jazykem, který jsem alespoň trochu ovládala. Vše jen francouzsky. Jenže já si z francouzštiny zatím vystačila s pouhým „bonjour, merci“ a „bon apetit“ a manžel, který přece jenom pochytil nějakou tu frázi, se rozhodl nezahálet a jít sbírat mušličky. Dcera šla s ním a těšila se, jak ji překvapím.
Plna očekávání jsem usedla do křesla. Byla jsem už tak zarostlá, že jsem věřila, že každý účes bude lepší, než současné huňaté něco, co mi padalo do očí i do jídla. Barvu jsem odmítla, chtěla jsem jen slušivě ostříhat.
Dívka se dala do práce. Vypadalo to slibně. Postupně mě opouštěly rozčepýřené kadeře, ale nechtěla jsem vyloženě krátký střih. Miluji mikáda. A tak jsem v danou chvíli řekla „stop“. Dívka ale stříhala dál. Nezmohla jsem se na nic jiného, než vzkřiknout: „Halt!“ Kupodivu to zabralo. Byla jsem spokojená. Chtěla jsem účes jen malinko natužit. A tak jsem ukázala na sprej před sebou v domnění, že se jedná o lak na vlasy. Bylo tam „strong“, a to je i na mém silně tužícím laku doma. Dívka se na mě překvapeně podívala. Náš zákazník, náš pán, a tak se slečna dala do „lakování“ s takovou vervou, že mé další „halt“ přeslechla a „lakovala“ dál. Vyvalila jsem oči na tu ženskou v zrcadle. Musela jsem utéct z křesla. To se mi ale podařilo až ve chvíli, kdy má hlava zářila do dálky svítivě růžovou barvou. Připadala jsem si jako muchomůrka v lese. Celé mikádo zářilo do dálky. Nejhorší ale bylo, že to nešlo umýt. Jednalo se totiž o extra silnou barvu ve spreji.
Byla jsem k nepřehlédnutí, prostě „strong“, jak bylo psáno. Když jsem přišla za svými blízkými na pláž, manžel se málem udusil. „Tos chtěla?“ ptal se. „Teď mi připadáš jako támhleta bójka!“
Skutečně. Opodál se houpala stejně křiklavě růžová bójka. A aby si mě s ní náhodou někdo nespletl, koupila jsem si v jednom z hotelových krámků slušivý slamáček. Ten jsem nesundala ani při večeři, a dokonce ani v letadle na zpáteční cestě, protože barva nepustila ani do odletu. Jen má dcera odlétala domů stejně zarostlá, jako přiletěla, protože ona už neměla odvahu sednout do stejného křesla jako já, její odvážná matka. „To radši budu jako neandrtálec,“ tvrdila.
A tak jsme se ve zdraví vrátili domů, muchomůrka v doprovodu brtníka a neandrtálky.
ChytráŽena.cz