Naše dovolená v Tatrách - počasí se zlepšuje

Po rychlé snídani jsme oblékli děti i sebe do zimního oblečení, nasedli jsme do auta, a jeli jsme do Jasné, kde se nachází dolní stanice lanovky. Na tabulích dole jsme zjistili, že teplota na vrcholu je okolo 12 stupňů, což bylo docela příjemné. Zakoupili jsme si zpáteční jízdenku, a vydali jsme se k lanovce. Z Jasné až nahoru nevede jedna lanovka, ale je nutné jet postupně třemi různými lanovkami. První lanovka, která nás přiblížila k vrcholu, byla klasická otevřená čtyřsedačka. Tato lanovka je dlouhá jen pár set metrů, cesta trvala jen pár minut. Druhá lanovka byla ještě kratší, dlouhá asi 300 metrů, a je to taková zvláštní kolejová lanovka, jedoucí do poměrně prudkého kopce, na své délce překonává převýšení přes   100 metrů. A poslední lanovkou, která nás dopravila až nahoru, byla nová, moderní, visutá kabinková lanovka, s velkými kabinkami pro cca 25 lidí, zavěšená na 2 lanech. Jak mi předešlé typy lanovek nevadily, tak na téhle jsem byla opět vyděšená k smrti, navíc se kabina jak při cestě nahoru, tak při cestě dolů, na několik minut zastavila, což můj strach ještě zvýšilo, jančila jsem tam slušně :-). Kluci ode mě naštěstí strach neodkoukali, vesele lítali po kabině, a beze strachu se dívali dolů. Naštěstí ta čtvrthodinka hrůzy rychle uběhla,  a pak už nás lanovka vysadila ve výšce 2004 metrů nad mořem, jen 20 výškových metrů. Sešli jsme od lanovky malý kopeček dolů k rozcestníku, hned pod ním se nachází Kamenná chata pod Chopkom, nejstarší kamenná chata v Nízkých Tatrách. Rozhodli jsme se, že nejprve půjdeme nahoru na Chopok, až k ceduli, se kterou jme se chtěli, stejně jako většina turistů, vyfotit.

Cesta byla dlouhá jen cca 100 metrů, ale jelikož vedla po kamenech, trvalo nám to s dětmi víc než 10 minut. Stálo to ale za to, shora byl ještě hezčí výhled, zejména na nejvyšší horu Nízkých Tater, Ďumbier. Udělali jsme povinné foto a vydali se zpátky dolů. S mladším v šátku to šlo ještě hůř než nahoru, trvalo nám to snad 20 minut. Nakonec se ale zadařilo, a my jsme se vydali na Dereše, vzdálené dle ukazatele 40 minut. Po zkušenostech ze Žiarské doliny jsem čekala, že pro nás s dětmi  to bude cesta minimálně na hodinu, ale k našemu velkému překvapení jsme u vrcholové tyče Dereše stanuli po slabé půlhodince. Udělali jsme fotečky, a šli jsme se podívat ještě na nedaleké místo, odkud byl krásný výhled na strmé severní svahy, byl to úchvatný pohled. Mladší syn spal spokojeně v šátku, starší lezl po kamenech jako kamzík. Po krátkém oddychu jsme se vydali zpět k lanovce, a jeli jsme zase dolů, a pak autem k penzionu. Zbytek dne jsme věnovali odpočinku, a večer jsme si udělali malou procházku do Pavčiny Lehoty.

I v pátek nás probudilo krásné, slunečné počasí. Rozhodli jsme se, že uděláme druhý pokus pokořit Demänovskou horu. Mě ten den docela bolely záda, ovšem přítel na výletu trval s tím, že pro mladšího syna vezmeme kočárek. Na moje argumenty, že tam asi nebude vhodný terén, řekl, že kočárek bude klidně přenášet. Vydali jsme se tedy na cestu. Na mapě jsem si znova nastudovala cestu, abychom odbočku opět neminuli. Zabočili jsme tedy na křižovatce doleva. Podle mapy měl být po pár stech metrech rozcestník se žlutou značkou. No rozcestník jsme žádný nenašli, ale cestou kolem kempu jsme uviděli na stromě žlutou značku, vedoucí požadovaným směrem. Vydali jsme se tedy po ní. Cesta, po které jsme šli, brzy odbočila do lesa, značku jsme žádnou neviděli, pokračovali jsme však dále pěknou lesní pěšinou. Idylka skončila cca po 50 metrech, kdy byl před námi krátký, velmi prudký svah. Zarputilého přítele to však neodradilo, vzal malého, a já za sebou vlekla prázdné golfky, byly lehčí než Matýs.
Ani nahoře však nebyla dobrá cesta, postupovali jsme opravdu po metru, byla to velice uzounká, všelijak se klikatící pěšinka. Po značce však stále ani vidu, ani slechu. Asi o 100 metrů a o 10 minut později, to přítel konečně vzdal, naše cesta na Demänovskou horu tedy skončila asi po 200 metrech, během kterých jsme potkali jedinou značku. Otočili jsme se tedy, a přemýšleli, co dál. Nakonec jsme se dohodli, že si uděláme procházku po naučné stezce, vedoucí nedaleko, po příjemné, místy asfaltové, široké cestě. Starší syn ovšem zatoužil po kole-odrážedlu, tak jsme se vrátili do penzionu, kde jsme si rovnou dali studený oběd, vzali odrážedlo, a šli jsme na naučnou stezku. Nakonec jsme šli jen asi kilometr, pak jsme se rozhodli, že turistiky už bylo dost, a že odpoledne pojedeme do nedalekého Liptovského Mikuláše, a projdeme si město.

Nasedli jsme tedy do auta, a za 15 minut už jsme vystupovali na parkovišti u supermaketu, který je od centra co by kamenem dohodil. Počasí bylo opravdu krásné, sluníčko pražilo jak uprostřed léta. Asi po 10 minutách chůze jsme dorazili na náměstí, kde jsme se hned rozhodli ochutnat zmrzlinu v jedné z mnoha cukráren. Byla výtečná, a rozhodně nezůstalo u 2 kopečků :-). I náměstí se nám velice líbilo, prostředkem vede umělé koryto, a celým náměstím protéká potůček, jsou tam různé kaskády, mostky, je to moc hezky udělané. Strávili jsme tam snad hodinu, kluci blbli ve vodě, a my do sebe ládovali jeden kopeček za druhým, vyzkoušeli jsme všechny čtyři cukrárny. Pak už jsme se vrátili k autu, a vydali se směr penzion, s ještě jednou krátkou nákupní zastávkou. Už cestou jsme přemýšleli, co podnikneme v sobotu, poslední den na Slovensku. Zvažovali jsme variantu A) jet do akvaparku, nebo nás narychlo napadla varianta B), jet autem do Štrby, a vláčkem, zubačkou, na Štrbské pleso. Jelikož ani jeden bazény moc nemusíme, jednoznačně vyhrála varianta B. 

 I v sobotu bylo od rána nádherně. Vstali jsme už okolo 8., a v 9 jsme nasedli do auta, a vyrazili směr Štrba. Měli jsme v plánu jet vláčkem o půl 11. Cesta rychle ubíhala, a před 10. už jsme parkovali u nádraží ve Štrbě. Šli jsme si koupit jízdenky, zpáteční jízdenka stála sympatická 2 eura. Jeden, asi náhradní vláček, už ve stanici stál, tak jsme si ho chvíli prohlíželi, kluky velice zaujal. Na první pohled vypadá spíš jako tramvaj, má dřevěné sedačky, a trolej, jakou známe od našich starých tramvají. I trať, po které jezdí, je velice zajímavá, má vysoké převýšení, a je ozubnicová. Délka je asi 5 kilometrů, kterou vlak překoná cca za 17 minut. Půlhodinka čekání rychle uběhla, a do stanice přijel vláček, který nás měl odvézt nahoru. Společně s mnoha dalšími výletníky jsme nastoupili, a pak už se jen z okénka kochali krásnou tatranskou přírodou.
Po necelých 20 minutách už jsme vystupovali ve stanici Štrbské Pleso, od které je samotné jezero vzdálené jen cca 200 metrů. Po překonání této vzdálenosti se před námi rozprostřel opravdu překrásný pohled, horské štíty tyčící se nad jezerem, a zrcadlící se na hladině jezera. Okolo celého jezera vede asi 2,5 kilometru dlouhá stezka, pohodlně sjízdná i s kočárkem. Obešli jsme takhle celé jezero, byla to velice příjemná procházka. U jezera jsme strávili asi 2 hodiny, pak jsme sjeli vláčkem zpět do Štrby. Další plán byl jet na penzion, a jít na pozdní oběd do nějaké restaurace v Demänovské dolině, byl to náš poslední večer na Slovensku. Zaparkovali jsme před penzionem, a vydali jsme se pěšky do vsi. Po chvilce jsme narazili na jednu velmi příjemnou zahradní restauraci, měli tam hřiště pro děti, a také tam měli několik zvířat, mino jiné králíky, kozičky a prasata. Oběd jsme si dali stylový - brynzové halušky. Nakonec jsme zde strávili celé odpoledne, děti si hrály, já popíjela svou oblíbenou Kofolu, přítel pivko, a bylo nám dobře. Odpoledne uteklo až příliš rychle, začalo se stmívat, tak jsme se vydali na hotel balit. Měli jsme v plánu brzo vyrazit, a udělat si delší zastávku ve zlínské zoo, kterou jsme měli po cestě. Balení trvalo poměrně dlouho, jelikož kufry se nezvětšily, ovšem suvenýrů přibylo docela dost. Nakonec se podařilo, co se nevešlo do kufrů, dalo se do igelitek, a mohli jsme jít spát. 

I nedělní ráno bylo slunečné, vůbec se nám nechtělo toto krásné místo opouštět, ale nedalo se nic dělat, okolo půl 9. jsme vyrazili směr Česká republika. Cesta probíhala dobře, kluci brzo usnuli, silnice byly prázdné. Měla jsem v mapě nastudovanou cestu přes Vrútky a Žilinu, mělo to být kratší než přes Terchovou. Někde jsme však špatně odbočili, a ocitli se v Dolném Kubíně, přes který jsme jeli tam, ale zpět jsme přes něj jet nechtěli. Ale stalo se, tak jsme si řekli, že tedy pojedeme i zpět přes Terchovou. Ovšem opět jsme špatně odbočili, a ocitli jsme se na výpadovce na Oravu, opačným směrem než ČR. Další otočka, a jelikož jsme viděli jen směrovky na Martin, tak jsme nakonec přeci jen jeli přes ty Vrútky, ovšem rozhodně ne nejkratší cestou. Pak už cesta probíhala celkem klidně, a po poledni jsme překročili hranice ČR, a okolo 13. hodiny jsme byli ve Zlíně. Tam však nastala další detektivka, najít zoo. Nebudu vás napínat, udělali jsme si skoro hodinovou vyhlídkovou jízdu Zlínem, projeli jsme snad všechny zlínské čtvrtě, a jako až naposledy jsme zavítali do Lešné, kde se zoo nachází.
Ani tato komplikace nám však náladu nezkazila, vystáli jsme frontu na lístky, a vydali se na prohlídku zoo. Tato zoologická zahrada patří určitě k nejhezčím u nás, zvířata jsou přehledně rozdělena podle kontinentů, na kterých žijí. Určitě největším zážitkem byl průchozí výběh s klokany, kde jsme si klokany prohlédli opravdu zblízka, mně se dokonce podařilo si jednoho pohladit. Byl to zážitek nejen pro děti, ale i pro nás. V zoo jsme strávili celé odpoledne. Poté jsme se ještě navečeřeli v blízké restauraci, a asi v půl 7. vyrazili směr Praha. O půl 10. jsme byli doma, a slovenská dovolená tak definitivně skončila. Byl to nádherný týden, a jsem si jistá, že jsme na Slovensku nebyli naposledy. 

Slavuska - čtenářka
ChytráŽena.cz