Naše první keš

Před několika lety se i do naší krajiny dostal geocaching. Hra založená na pobytu v přírodě a hledání ukrytých schránek s „poklady“. V rámci propagace této hry bylo v našem kraji postupně založeno sto schránek (keší), které bylo v průběhu dvou let možno odlovit, nález zapsat nejen na internetu, ale i do speciálního zápisníku a nejaktivnější lovci byli zařazeni do losování o ceny.

O této aktivitě jsem nikdy předtím neslyšela. V infocentru jsem náhodou uviděla leták, a protože jsem zvědavá ženská, vzala jsem ho domů na prostudování. Ukázala jsem ho manželovi, ale moc ho to nezaujalo. „To bys na to musela mít vybavení,“ byla jeho odpověď.

Mně to ale nedalo. Na výlety do přírody chodíme všichni rádi, proč si je nezpestřit hledáním? V té době jsme plnili podmínky jiné soutěže a sbírali razítka z vybraných horských chat. Už nám chybělo poslední a zároveň byla „při cestě“ ukryta jedna keš. Přemluvila jsem obě dcery, že zajdeme pro poslední razítko a zkusíme najít naši první keš. Manžel nám vytiskl podrobnou mapu, do které jsme si zakreslily trasu. Také přesné místo úkrytu. A nakonec letecký snímek místa, kde jsme si udělaly křížek. A vyrazily jsme.

Cesta z nádraží ke keši trvala asi hodinu. Místo jsme našly a pustily se do hledání. Podle obrázků z letáku jsem si myslela, že schránka musí být relativně velká, zelená a musí být alespoň částečně vidět.

Hledaly jsme hodinu, dvě a nic. Prolezly jsme každý centimetr lesa, obešly všechny stromy ve stále větším okruhu a nic. Dostaly jsme hlad. Vrátily jsme se k cestě, kde jsme si sedly do autobusové zastávky a najedly se. Bylo skoro poledne.

„Vzdáme to,“ řekla jsem holkám. „Musíme ještě pro to razítko a zpátky na vlak. Bez GPS to opravdu nenajdeme.“ Holky to však nechtěly vzdát.

„Rozdělíme se,“ navrhla starší. „Ty běž pro razítko, my se se sestrou vrátíme a budeme hledat dál. Sejdeme se na nádraží u vlaku.“

Nejdříve jsem nesouhlasila. Bála jsem se nechat je v lese samotné. Když však slibovaly, že se už dál rozdělovat nebudou, že budou opatrné atd., souhlasila jsem.

Vyrazila jsem tedy vzhůru do kopce a ony se vrátily zpět do lesa. Byla jsem dost nervózní, zda jsem udělala správně a spěchala jsem, co mi síly stačily.

Když jsem se vracela zpět k nádraží, už z dálky jsem vyhlížela, jestli je neuvidím. Byly tam. Seděly na lavičce na nástupišti a mávaly na mne. Oddechla jsem si. Jsou v pořádku a to je hlavní. Jen tak pro pořádek jsem se zeptala: „Tak co, našly jste?“

Chvíli mne napínaly a pak dvojhlasně vyhrkly: „Našly!“

„A kde byla?“

Pak mluvila jedna přes druhou.

„Ty jsi tvrdila, že bude zelená, že bude velká, že bude vidět. Byla malá, plastová, průhledná a byla schovaná ve skále - v díře a zakrytá kamenem.“

A tak jsme bez zkušeností, GPS a po tříhodinovém hledání našly svou první keš. Časem jsme si pořídili vybavení, přibyly zkušenosti a geocaching provozujeme dodnes (i s manželem).

Aliceč - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete