Když byly děti malé, chtěly, jako každé dítě, zvířátko. S manželkou jsme zavrhli psa, kočku i podobná chlupatá zvířátka. Já ještě připouštěl křečka, nebo morče, ale manželka řekla rezolutně „ne“ v obavě, že by jí hlodavec zalezl za nábytek, nebo sedací soupravu a udělal by si piknik z vybavení bytu.

Rybičky zase zavrhly děti s tím, že se nedají hladit.

Připouštěla se želva a pták.

„Tak to radši ptáka,“ řekla jedna dcera. Druhá jen přikývla.

A šlo se do Zverimexu. V záplavě mnoha ptáků, z nichž naše dcery zaujali právě ti největší, nejdražší a nejukřičenější, mě a manželku upoutali malí pestří ptáčci.

„To jsou zebřičky,“ usmála se slečna prodavačka. A pak nás zasvětila do mnoha informací o malých ptáčcích, z nichž pro nás bylo nejdůležitější to, že jsou to ptáčci nenároční, vhodní pro úplné začátečníky.

„Kupme jich aspoň víc,“ mudrovala mladší dcerka, když jsme si odnášeli jednoho malého opeřence v krabičce a spolu s ním také klec a krabici krmení.

„Dobře, koupíme mu kamaráda, když zjistíme, že vás ptáček baví.“

Těmito slovy jsme dcery umlčeli a pyšně si nesli krabičku s ptáčkem a další vybavení domů. Ptáček dostal jméno Oskar a pomalu si zvykal na novou domácnost a my na něj.

Zdálo se, že ptáček dcery baví. Staraly se ochotně o jeho drátěný domeček a loudily dalšího kamaráda k Oskarovi. Už jsme byli se ženou nahlodáni, že koupíme ještě jednu zebřičku. Ono bylo vlastně jedno, jestli máme v kleci ptáčka jednoho, nebo dva. Pak jsme ale celá rodina vyšli na výlet do města, a když jsme se vrátili, našli jsme klec prázdnou. Po Oskarovi nebylo ani slechu, ani vidu. Kam se poděl?

„Třeba uletěl?“ přemýšlela manželka nahlas.

„A zavřel za sebou klec?“ zeptala se dcera.

Měla pravdu. Oskarova klec byla zavřená. V kleci nebyl ani mrtvý pták, vůbec nic.

„A otevřel si přitom okno bytu, vyletěl, a zase ho za sebou zavřel?“ kroutil jsem hlavou. Ale nedokázal jsem sám vysvětlit, kam pták zmizel.

Děti plakaly, stýskalo se jim po jejich novém mazlíčkovi, na kterého si už zvykly. A proto jsme se vypravili do Zverimexu znovu. Ani tam nám nedokázali vysvětlit, kde mohl ptáček zmizet.

„Nemáte doma kočku?“ ptala se slečna, která nás obsluhovala.

„Ne, nemáme žádné zvíře. Jediné zvířátko byl právě Oskar,“ odpověděla jedna z dcer za nás.

Zebřičku jsme už nechtěli. Co kdyby opět zmizela beze stopy? Jednohlasně jsme se shodli na krásné žluté andulce.

Nesli jsme si andulku domů a ujišťovali se, že tentokrát se našemu mazlíčkovi nic nestane.

Andulka dostala jméno Růženka a obydlela klec po Oskarovi. Brzy si u nás zvykla a my pomalu zapomínali na našeho zmizelého Oskara. Dokonce byly chvíle, kdy v bytě nikdo nebyl a my všichni byli venku, naši Růženku jsme ale vždy po návratu našli v bezpečí klece, zdravou, v pořádku.

Jednou jsme se opět, tak jako mnohokrát, vydali všichni do města. Po návratu domů jsme v kleci Růženku nenašli. Klec nebyla ale prázdná. Na dně klece odpočíval had. Dcery se daly do pláče. Manželka předvedla, jak vysoké tóny dokáže vyloudit ze svého hrdla a já tam stál jako opařený.

„On vyleze, udělej něco, než vyleze!“ křičela žena.

Klec byla zavřená, andulka nikde, a had na dně klece nás začal pozorovat. Chtěl se skutečně vysoukat z klece ven, bránilo mu v tom ale jeho na jednom místě nezvykle tlusté tělo. Jen hloupý by se nedovtípil, co tu tloušťku způsobilo. Zebřička byla menší a tehdy, když sežral Oskara, dokázal se had nějakým zázrakem z klece vysoukat. Ovšem s Růženkou v žaludku to nesvedl.

„Jak dlouho takový had tráví?“ táhlo mi hlavou.

Naštěstí manželka oplývala větší duchapřítomností než já. Sebrala obě dcery a společně s nimi obcházela náš dům. Zjišťovala, kdo z nájemníků chová hady, případně jen hada. Skutečně narazila na nájemníka z vedlejšího vchodu, který hady choval.

„Nechybí vám nějaký?“ Po této otázce se zase zalekl soused. Zjistil totiž, že jeden z jeho mazlíčků mu pláchl.

„Nebojte se, není jedovatý.“ S těmito slovy následoval mou ženu k nám domů.

Soused byl velmi smutný, když zjistil, že jeho miláček sežral našeho miláčka. Zaplatil nám škodu za Oskara i Růženku a sklesle odešel. Při odchodu ještě slíbil, že hady lépe zabezpečí.

„My už ptáčka nechceme,“ řekly nakonec obě dcery, a my je docela dobře chápali.

A tak se stalo, že jsme našim dětem nakonec koupili štěňátko. Nevím sice, jestli sousedovi had ještě někdy utekl, našeho dvanáctikilového psa ale nesežral.