Náušnice

Blížící se vánoční svátky, ten nádherný čas klidu, míru a pokoje v lidských duších, ve mně probudil vzpomínku na mou první lásku. Lásku, která se po roce vzájemného poznávání stala mou drahou polovičkou i na papíře… Ten vysoký kluk s černými kudrnatými vlasy mě upoutal hned po příjezdu do pionýrského tábora. Já, čerstvá osmnáctka před maturitou, on, jak jsem se později dověděla, nedávný absolvent dvouleté povinné vojenské služby.

Oba jsme se rozhodli strávit tři týdny volna pobytem v šumavské přírodě ve společnosti malých capartů jako oddíloví vedoucí. Měli jsme (a vlastně pořád máme) děti rádi, navíc nějaká ta korunka jako výdělek tehdy taky nebyla k zahození.

No, nebudu vás napínat, třítýdenní pobyt na čerstvém vzduchu udělal své. Hormony se probudily a nalezly v sobě počestné zalíbení. Začalo to oficiální chození, o němž mnozí z dnešních mladých lidí vůbec netuší, jak krásné je. Dlouhé procházky, držení za ruku, koukání do očí, postávání před domem, když se blížila hodina návratu stanovená hlavou rodiny. Pokud, nedej bože, jedenáctá večerní odbila a naše ruce (později i ústa) se nechtěly rozpojit, objevila se s železnou pravidelností mezi dveřmi maminka s poloprázdným košem a nezaměnitelným výrazem ve tváři. Byl nadmíru čitelný! Koukej mazat domů, tatínek už začíná být značně nervózní!!! Bylo jasné, že s košem by se po pár minutách naší ignorace objevil i on… Doposud klidný večer pokaždé doznal zrychlení, za které by se nemusel stydět ani řidič v nadupaném Lamborghini Gallardo, a tatínek šel konečně spokojeně spát.   

Takhle pohodově čas ubíhal, až na dveře zaklepaly adventní svátky. Za pár dní ležely dárky pro rodiče, brášku a mou lásku ve skříni a já jsem se těšila jako malé děcko, co Ježíšek nadělí mně. Co vše jsem pod stromečkem našla, si už po těch letech nepamatuji, ale na jeden dárek nezapomenu nikdy. Od svého milého jsem dostala náušnice! Byly vyrobené ze zlata a zdobil je blankytně modrý kamínek! Modrou barvu mám ráda pořád, takže si asi umíte představit, jak velkou radost mi tehdy ta malá krabička udělala! Okamžitě jsem si dárkem ozdobila lalůčky a dělala s ním od prvního dne parádu!! Moje štěstí však netrvalo dlouho…       

O silvestru jsme si s Milošem zašli do restaurace. Venku mrzlo, a tak svařáček, tehdy naše nejoblíbenější pití, přišel vhod. Dorazili i naši společní kamarádi, povídalo se, vtipkovalo, popíjelo do půlnoci. Ani jsme se nenadáli a začalo být veselo i venku. Všude rachejtle, prskavky, další známí, líbačka, přání…  Však to znáte. Ani domů se nám nechtělo. Nakonec jsme se nad ránem (tatínek byl výjimečně benevolentní) příjemně unaveni a plni zážitků dostali do postele. Každý do té své, samozřejmě! Před usnutím jsem si ještě zkontrolovala náušnice… a…. ouha!!!! Jedna dírka v uchu zela prázdnotou!!!       

Ježíšmarjá, kde je? Kde jsem ji mohla ztratit? Hlavou se mi honila jediná myšlenka. To nemůžu Milošovi udělat! Nemůžu mu říct, že jsem jednu náušnici ztratila. Vždyť je mám přesně týden! Ranilo by ho to! To fakt nemůžu! Únava jako mávnutím kouzelného proutku najednou zmizela. Ráno, neráno vrhla jsem se do hledání. Na koberci v pokoji nic, na chodbě taky nic. Probrala jsem oblečení, zda se někde ta malá mrška nezachytila, mrkla do kabelky, jestli mi tam nesklouzla při bujarém novoročním veselí. Nikde nic! S maminkou jsme se vydaly cestou k hospůdce a koukaly, zda ji přece jen někde nenajdeme. Po náušnici se zem slehla. Byla jsem opravdu nešťastná. Míra zoufalství se ještě zvyšovala při přemýšlení nad tím, co odpovím, až se mě Miloš zeptá, proč náušnice od něj nenosím.       

A pak přišel  spásný nápad! Vezmu náušnici, co mi zůstala, a odnesu ji do klenotnictví. Pokud budou mít stejné, koupím nové za peníze ušetřené z táborové brigády a Miloš nic nepozná. To je ono! Hodiny do druhého ledna se zdály být nekonečné…Hned brzy ráno vedly mé kroky do obchodů s klenoty. Ve druhém stejné náušnice opravdu měli. Za pár minut jsem sice byla lehčí o pár stovek, ale nadšená a hlavně přesvědčená, že Miloš, můj budoucí manžel, nic nepozná… Dneska už sice spolu nežijeme a každý máme svou rodinu, ale jako důkaz jedné velké lásky běhá po světě náš skvělý syn, který nás obdaroval dvěma nádhernými vnučkami. Bývalý manžel o mém dodatečném nákupu dodneška neví. A já? Já mám ty náušnice s modrým kamínkem dodnes schované! Na první lásku se přece nikdy nezapomíná...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10