Náušnice nalezená po 35 letech

Je to už 8 let, co mně zemřela maminka, po které zbyl domeček ne zrovna v ideálním stavu.  Ale co naplat, domeček byl součástí dědictví, který jsme se sestrou zdědily.  S tím nám přibyly nemalé starosti, poněvadž jak už to tak bývá, tak dřívější generace schovávala prakticky kde co - co kdyby se to náhodou někdy na něco sešlo?

Vše, co bylo nepotřebné, se zkrátka schovávalo na půdě. Když jsme se sestrou všechny tyto věci postupně likvidovaly, nestačily jsme se divit, co vše tam na půdě bylo schované. Nebyly tam jen prázdné zavařovací sklenice, pytle našeho dětského oblečení, ale našly se tam také staré aktovky z dob, kdy jsme chodily do obecné školy, kdy všichni  prvňáčci ženského pohlaví nosili červené aktovky. Ba co víc, našlo se tam  také spousta popsaných sešitů, dokonce i z první třídy, spousta různých starých novin a časopisů, nefunkční kuchyňské váhy či žehličky a spoustu dalších věcí, které už dávno měly být zlikvidované.

Dosud asi to není moc zajímavé, že? Ale to přijde, nebojte se. Když jsme tak se sestrou  přehrabovaly tyto naše věci, nostalgicky jsme si při tom zavzpomínaly, jak to dětství uteklo, jak bylo krásné nebo co bychom udělaly jinak s nynějším rozumem. Našly se také žákovské knížky a při jejich listování nás zaujaly zejména pochvaly a pak také poznámky, jak pliveme po spolužácích, jak si házíme  psaníčka přes celou třídu apod. Zrovna na tuto epizodu s psaníčky si ráda zavzpomínám a moc dobře pamatuji. To jsem seděla v přední lavici se svou nejlepší kamarádkou a protože jsme se neustále bavily, tak nás učitel rozsadil, a já, protože jsem byla vyšší jak má spolužačka, tak jsem putovala do poslední lavice a odtud  jsme si posílaly psaníčka přes celou třídu. Jsou to krásné vzpomínky. 

A tak postupně jsme z půdy na dvůr oknem vyhazovaly zkontrolované věci. A je moc dobře, že jsme vše poctivě probíraly. Když chodila sestra do školy, tak zhruba v 5. třídě přišla ze školy s pláčem, že ztratila při tělocviku náušnici. Maminka z toho jistě nadšená nebyla, obě jsme měly náušnice od kmotřenek, ale co naplat, aby nezarostla dírka, rodiče sestře nakonec náušnice museli koupit. V páté třídě bylo sestře tak 11 let, a dům se vyklízel před zhruba 7 lety, kdy sestře bylo 46 let. Rozdíl 35 let mezi ztrátou náušnice a vyklízením domečku, kde jsme strávily své dětství. A přesně tolik let trvalo, než se našla tato ztracená náušnice. Našla se v jedné aktovce zcela v rožku, kde už byla spousta prachu. Když jsme přemýšlely, jak se tam ocitla, tak jedinou možností pravděpodobně bylo,  že v ní nosila také věci do tělesné výchovy a náušnici  si strhla tričkem, která zapadla do rožku aktovky, která navíc sloužila poslední rok, a do 6. třídy nám rodiče kupovali větší školní brašny, takže použitá aktovka se schovala pro strýčka příhodu na půdu. Sestra byla tomu ráda, dokonce radostí zajásala, neboť ji našla právě ona. Náušnici hned  očistila z toho nejhoršího, zabalila do krabičky od zápalek a na druhý den ji zanesla vyčistit do zlatnictví, odkud si ji pak odnášela krásně třpytivou a lesklou.

A co bylo s náušnicí dále? Naštěstí měla tu jednu uschovanou a nedávno její dcera porodila děvčátko a náušnice má teď tato holčička dočasně ve svých ouškách. A náušnice se lesknou jako by byly nové. Zlato je nezničitelné co se vzhledu týče. A tak přeji všem, kdo něco ztratili, aby našli zejména ty věci, které mají nějakou cenu - ať už duševní, nebo i finanční...  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10