Návrat z procházky

Ben mi mou vstřícnost vynahradil. Běhal v trávě, v kalužích a dokonce se pořádně vyválel v blátě. Jeho psí štěstí jsem mohla číst v těch upřímných vykulených psích očích, a tak jsem i já byla šťastná. Ben se zdravil s psími kamarády, já s pejskaři, kteří, stejně jako já, museli do ulic i v tento nehostinný den. Po pořádné procházce jsme konečně dorazili domů. Já s umazanou obuví a pes vzdáleně připomínající kouli bláta. Odemkla jsem, ale nechtěla jsem se hned od psa umazat. Přenést ho do vany v bundě a v dalším oblečení bez úhony se nedalo. Na chodbě panelákového domu právě nikdo nebyl, a tak jsem svlékla bundu a dokonce i bílý svetr, co mi pletla teta, a zůstala jsem pouze ve spodním prádle. Beník ale poodešel. Klidně se vzdálil od dveří bytu, lehl si u bytu sousedů a nerušeně odpočíval. Znám to. Pokaždé, když má přijít k prahu bytu, jako by znovu pocítil chuť se jít projít a dává mi to najevo.

„Pojď sem!“ přikázala jsem psovi. Byla jsem přece jen skoro nahá. Neměla jsem chuť chodit si pro psa. Ten si ale lehl na záda, všechny čtyři tlapky zvedl do výšky a s výrazem: „Mám tě na háku“ čekal na mou reakci.

Boty jsem už měla zuté, a tak jsem hupla do sešmajdaných nazouváků před bytem, které tu mám jen pro cestu s odpadky do kontejneru, a popoběhla k bytu sousedů. V tu chvíli se zvedl vítr a zabouchl mi dveře mého bytu. Klíče zůstaly uvnitř, a s nimi i svetr a bunda. Stála jsem před bytem jen v riflích a podprsence, na nohách vysloužilé boty. Můj ušmudlaný pes se na mě podíval a připlazil se ke dveřím našeho bytu.

„Tak teď už si můžeš zůstat venku,“ zlobila jsem se na psa.

V tu chvíli jsem zaslechla výtah. Zastavil v našem patře. A tak jsem popoběhla s ušpiněným psem v náruči o patro výš. Nechtěla jsem, aby mě někdo takto viděl. Když sousedé zmizeli uvnitř svého bytu, opět jsem sešla do našeho patra a přemýšlela jsem, co budu dělat. Náhradní klíč je u mého otce, ale i telefon jsem měla uvnitř bytu. Jak ale mám zvonit polonahá u sousedů a žádat, aby mě nechali zatelefonovat? Pořádně jsem se styděla. Napadlo mě, že v přízemí domu u poštovních schránek bývají někdy uložené reklamní letáky. Těma bych se mohla alespoň částečně zahalit. Cestu výtahem jsem zavrhla, protože kdyby v přízemí někdo na výtah čekal, nevyhnula bych se mu. Vydala jsem se do přízemí pěšky a pokaždé, když jsem zaslechla ruch na schodišti, běhala jsem buď do vyššího, nebo nižšího patra tak, abych se vyhnula všem sousedům. Přitom jsem na svou hruď tiskla ušpiněné psisko.

„Ty za všechno můžeš,“ hrozila jsem psovi, kdykoli se chtěl rozštěkat. Tomu to ale bylo jedno. Chvílemi vypadal, jako by se mi dokonce smál.

Konečně jsem dorazila až k domovním schránkám. V papírové krabici na reklamní letáky umístěné pod schránkami byl jeden jediný leták hlásající:

„Nemáte co na sebe? Navštivte náš výprodej oblečení!“

Jako by četli mé myšlenky. Letáček velikosti deset krát deset centimetrů mi byl ale k ničemu. Pohledem na ulici jsem zjistila, že na popelnicích leží velká hromada oblečení, kterou tu někdo vyhodil. Otřásla jsem se odporem při myšlence, že by byla má situace vyřešena. Takto hluboko nikdy neklesnu! Musím vyhledat někoho, od koho můžu zavolat otci, aby mi donesl náhradní klíč od bytu.

V našem domě bydlí úplné rodiny, nebo partneři žijící na hromádce. Jedinou domácností obývanou jen ženou je ta má a poté byt mé staré sousedky v přízemí. Na tu jsem se odhodlala zazvonit.

Vysvětlila jsem sousedce zhruba, co se stalo. Paní sousedka se upřímně zasmála a půjčila mi svůj růžový babičkovský svetr s ohromnou broží.

„Není sice podle poslední módy, ale zahřeje vás,“ smála se.

„Hlavně mě schová,“ vydechla jsem úlevou.

„Ale telefon mám rozbitý. Moc ráda bych vám pomohla víc,“ byla paní sousedka lítostivá.

„To nevadí, paní sousedko, já si už zazvoním u sousedů. Jen si váš svetr ještě na nějakou dobu půjčím.“

A tak jsem v růžovém svetru staré paní a se psem, na kterém už bahno zaschlo a částečně opadalo, zazvonila u sousedů na našem patře. Od těch jsem si mohla zavolat. Ovšem můj taťka, jako vždy, měl opět telefon vypnutý.

„A kdy ho zapíná?“ ptal se soused. Jak já v tu chvíli byla ráda, že mám na sobě alespoň ten růžový svetr!

„To záleží na tom, jak se mu chce. Někdy večer, a někdy ho zapne třeba jednou za týden,“ řekla jsem.

Venku už byla pořádná zima. Těžko bych došla přes celé město k otci v tak lehkém oblečení.

„A tak pojďte k nám, budeme to zkoušet,“ navrhli sousedé.

U teplé kávy, kterou mi uvařila paní sousedka, jsme zkoušeli volat na taťkovo číslo až do večera. V pozdních večerních hodinách otec konečně telefon zapnul.

„To mám jít teď s klíčem až k tobě?“ ptal se taťka.

„Přijeď autobusem, prosím. Nemám bundu a přece si nebudu brát taxíka?“

A tak jsem se klíče přece jen dočkala. Od této chvíle při návratu z procházky držím Bena na vodítku a svetr nikdy nesvlékám…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10