Ohromnou radost mi zhruba v polovině pobytu udělala dcera, která mě navštívila i s malým vnoučkem. Tehdy byl Lukáškovi rok a půl. Prošli jsme se lázeňským parkem, zašli jsme na zákusek, a protože byl vnouček už unavený, vzala jsem dceru i Lukáška na pokoj.
„Tady si může i zdřímnout,“ nabídla jsem dceři. Ale do Lukáška jako by na pokoji vjeli všichni čerti, ožil a zajímal se o vše, jen ne o spánek.
„Mám ještě jednu proceduru,“ řekla jsem dceři a nabídla jí, že na mě může na pokoji počkat.
„Budu rychle zpátky,“ ubezpečila jsem ji, a byla pryč.
Když jsem se zhruba po půlhodině vrátila na pokoj, našla jsem dceru v slzách.
„Lukášek je
pryč,“ informovala mě. „Jen jsem si zašla na záchod, a najednou zmizel.“
To už vnuka hledala i má spolubydlící. Jak se to mohlo stát?
„Hledala jsem naprosto všude. Ve skříni, na chodbě, pod postelí a ptala jsem se i sestřiček a pokojských,“ hořekovala dcera.
Na nic jsem nečekala a šla vnoučka taky hledat. Takové malé batole se přece daleko nedostane?
„Počkej, co tu dělala pokojská?“ V lázních chodily pokojské v dopoledních hodinách uklidit pokoj, ale odpoledne zpravidla na pokoj nechodily.
„Přišla tady paní převlíknout postel,“ vzlykla dcera.
„Vozík!!!“ Bouchla jsem se do hlavy a utíkala za pokojskou.
„Kam dáváte špinavé prádlo?“ Vybafla jsem na chudáka paní pokojskou, až se polila kávou.
„Kam bychom ho dávaly? Do vozíku, a ten se potom veze do prádelny.“
„Musíte mě hned do prádelny vzít!“ Nařizovala jsem překvapené paní, jako bych byla přinejmenším majitelkou lázní.
Když mě pak paní pokojská vedla ke dveřím prádelny v suterénu lázní, už z dálky jsme slyšely slabounké žalostné sténání a plakání. Vnouček seděl na dně koše mezi pytli se špinavým povlečením a žalostně naříkal. Zřejmě ho vozík natolik zaujal, že ho chtěl prozkoumat blíže. Jak se však nahnul přes okraj, spadl mezi pytle a paní pokojská ho i s prádlem odvezla do prádelny. Tam zůstal, chudák malá, sám a čekal na vyprání.
Zbývající dny pobytu v lázních už proběhly bez problémů a dalších nemilých příhod.