Návštěva Východního Berlína v roce 1983

Jak jsem se již zmínila v článku „Výlet k Baltskému moři“, trávila jsem čtrnáct dnů na letním táboře v Německé demokratické republice. Psal se rok 1983. Škoda, že jsem tehdy ještě neměla fotoaparát, protože jsme navštívili mnoho zajímavých míst a fotografie by mi je připomínaly. Pamatuji si tedy jen pár míst, kde jsme byli a pár příhod, které mi dnes přijdou k smíchu.

Navštívili jsme také Berlín, samozřejmě jen východní část. Prohlédli jsme si město a jeho památky. Jednou ze zastávek byla také Braniborská brána, která je dnes významným symbolem města. Tehdy nám připadala strašně veliká a nedosažitelná. Koukali jsme na vysoké dórské sloupy a reliéfy, které zde byly. A sousoší na vrcholu brány – okřídlená bohyně, která vjíždí do města s koňským spřežením. To byla nádhera. Ovšem muži se samopaly, kteří stáli za ní, nám naháněli strach. Nesměli jsme se k bráně přibližovat, sledovali jsme ji tedy z větší vzdálenosti.

Vůbec jsme nechápali, proč nás přes tu bránu nepustí. Vždyť tam byla druhá část města. A prý tam už je „Západ“. Pro nás to bylo něco nepochopitelného. Neviděli jsme žádný rozdíl mezi ulicí před branou a za ní. Tedy krom těch ozbrojených mužů. Uvažovali jsme o tom, jestli opravdu je na Západě lépe, než u nás na Východě. Nepřipadalo nám to tak. Ale všichni jsme byli nadšení z toho, že jsme alespoň kousek toho Západu viděli. Stáli jsme tam asi hodně dlouho a diskutovali s našimi učiteli o Východu a Západu. Pamatuji se, že už se nás potom němečtí učitelé snažili nasměrovat někam jinam. My jsme ale pořád stáli a zírali. Vždyť v té době přiblížit se k západním hranicím nebylo jednoduché a pozorovat lidi, kteří se tam pohybují, no to bylo nepopsatelné. Když se podařilo německým učitelům odtrhnout nás od brány, tak jsme šli do obchodního domu. To byl také zážitek. Toho zboží a pestrost, každý si něco koupil.

Po návratu domů jsem o tomto působivém zážitku vyprávěla. Nikdo mi ale pořádně nedovedl vysvětlit, jak to vlastně s tím východem a západem je. Informace byly takové všeobecné. Já jsem byla ale zvědavá a chtěla jsem vědět víc. Po prázdninách jsem se ve škole neměla odvahu zeptat, protože se o Západě v žádné vyučující hodině nemluvilo. Nevěděla bych ani koho se zeptat. Jen jsem se zmínila, že jsem byla ve Východním Berlíně a přes Braniborskou bránu koukala na západ. Všichni spolužáci mi to záviděli. Bohužel nebylo co, to jsem jim ale neprozradila. Užívala jsem si to postavení „hvězdy, která viděla Západ“. Netrvalo to ale dlouho.

Na tuto návštěvu Východního Berlína jsem často vzpomínala v roce 1989, když se v televizi objevily záběry, jak se hranice otevřely a lidé branou procházejí. Tehdy jsem si říkala, že jsme asi vypadali hodně divně, když jsme tam tehdy stáli a zírali. Doba se změnila a nyní proudí lidé sem a tam a už se nad tím nikdo nepozastaví. Ráda bych se někdy do Berlína jela podívat, hlavně na Braniborskou bránu. Kdysi v dětství pro mne byla nedosažitelná, tak bych si nyní po tolika letech branou prošla a prohlédla si ji i z té druhé strany.

Jaa123 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete