Loni v létě jsem byla s mamkou na dovolené
v Chorvatsku. Vždy rády poznáváme i okolí letoviska, tak si zaplatíme
nějaký výlet. Tentokrát to byla plavba lodí na ostrov Korčula (viz můj článek: Plavba na lodi v Chorvatsku). Loď odplouvala poměrně brzy, protože cesta
trvala skoro čtyři hodiny. Když jsme nastupovaly na loď, zjistily jsme, že u
každého stolečku už někdo sedí. Rozhodovaly jsme se, ke komu si přisedneme. Už
jsem k jednomu místu vykročila, a tu slyším, že na mne někdo volá a
posléze i mává. Ihned jsem poznala svého kamaráda ze školy - Vítka. Byl tu také
s rodiči na dovolené. Mamka jeho rodiče také zná, tak jsme si rády
k nim přisedly.
Dozvěděly jsme se od nich, že jsou ubytováni docela blízko našeho hotelu. Je to zvláštní, ale u nás ve městě jsem ho nepotkala snad půl roku. Mamka říkala, že jeho rodiče také dlouho neviděla. A nyní se potkáme tak daleko od domova. Skoro celou cestu jsme si měli co povídat a plavba nám rychle utekla. Bylo to nečekané, ale o to příjemnější setkání.
Mamka nám při této příležitosti vypravovala, jak se potkala s našimi sousedy v Salzburku. Po listopadu 1989 se otevřely hranice a lidé začali více cestovat. Mamka s babičkou vyrazily na výlet do Salzburku. Po prohlídce města seděly v parku na lavičce a čekaly na příjezd jejich autobusu. Parkovalo tam více českých autobusů a park byl plný Čechů. Mamka s babičkou se bavily a najednou k nim někdo přistoupil a oslovil je. Mamka říkala, že se strašně lekla, protože to nečekala. Zvedla hlavu a vidí souseda se sousedkou, jak se na ni smějí. Sousedka hned prohodila: „Tak doma se nevidíme třeba čtrnáct dnů a jednou si vyjedeme na výlet a hned se potkáme.“ A soused dodal: „To musíme jezdit více na výlety, abychom se potkávali častěji.“ Chvilku si povídali a potom nastoupili každý do svého autobusu a rozjeli se domů. Asi za dva dny se potkali před domem a povídali si o krásách Salzburku.
Takováto neplánovaná a nečekaná setkání jsou velmi příjemná. Kolikrát s kamarádem nemůžeme najít volný den, kdy bychom se mohli sejít a popovídat si. Nyní jsme na to měli takového času, že jsme potom už ani nevěděli o čem povídat. Mamka si také s Vítkovými rodiči ráda popovídala. Po návratu domů jsme se s Vítkem zase alespoň dva měsíce neviděli. Vždy, když se potkáme, tak si děláme legraci, že si pořádně popovídáme zase až na nějakém neplánovaném výletě, nejlépe v zahraničí.
ChytráŽena.cz