Šla jsem s kamarádkou do kina.

„Musím ale ještě nakoupit,“ vzpomněla si, když nás od začátku představení dělila pouhá hodina.

„To nestihneme,“ odpověděla jsem.

„Co bychom nestihly? Marek se zdržel v práci a děcka doma nemají nic k jídlu. Jen to koupím, hodím jim to mezi dveřmi, a můžeme jít.“

Marek je kamarádčin muž a jejím dětem je patnáct a sedmnáct let. Určitě by zvládly nakoupit samy. Nechtěla jsem ale dělat problémy, zvláště když kamarádka bydlí kousek od kina a supermarket je také co by kamenem dohodil.

„Ty nejdeš se mnou?“ zeptala se kamarádka, když vložila žeton do nákupního vozíku a já se postavila k obchůdkům v hale.

„Ne, já bych koupila zase nějakou blbost. Počkám na tebe tady,“ navrhla jsem a osaměla. Ještě nyní jsem měla špatný pocit z halenky, kterou jsem si nedávno koupila právě tady bez zkoušení a přes prsa ji mám tak těsnou, že ji nemůžu nosit.

Chvilku jsem si prohlížela nádherné orchideje v květinářství. Mám pro ně slabost. Pak jsem přejížděla pohledem po titulech časopisů seřazených v trafice hned vedle květinářství. Nakonec jsem se postavila bokem k pultíku, který sloužil k vyplňování sázkových tiketů. Všimla jsem si štosu setřených losů, které tam zákazníci odložili. Jen tak z nudy jsem se začala losy probírat. Sledovala jsem setřené částky na losech, až jsem si všimla předposledního losu. Nebyl zcela setřený, zdálo se, že úplně v rohu pod zbytkem vrstvy by se mohlo ještě jedno číslo skrývat. Pak jsem si prohlédla částky. Deset i dvacet korun na něm bylo jen jednou, k výhře byly zapotřebí tři shodné symboly. Dvakrát byla na losu jen pětisetkorunová částka. Tak to by určitě nikdo nenechal! Přesto, protože jsem měla stále dostatek času, jsem nehtem rýpla do rohu losu. Objevila se pětka, za ní nula. Čekala jsem, že to je celá cifra, ale za ní jsem odkryla ještě jednu nulu. Los byl výherní! Ač nálezy vždy vracím, tady nebylo komu. Los byl nechtěný, vyhozený. To už se vracela kamarádka s narvanou taškou.

„Že mi pomůžeš? Hodíme to dětem, a ještě si stihneme koupit popcorn.“

„Jistě, jen si vyzvednu výhru,“ křenila jsem se.

„Ty si kupuješ losy? A vyhrála jsi, jo? Kolik?“ Kamarádka mi koukala přes rameno, tak jsem jí v tom, že los jsem zakoupila, nechala. Vybrala jsem výhru a po kině pozvala kamarádku na víno.

„Já nevím, jestli je už Marek doma. Jestli je ještě v práci, děti jsou doma samotné.“

„Myslím, že jim chybět nebudeš. Vždyť jsou Markéta i Honzík skoro dospělí.“

Měla jsem pravdu, a tak kamarádka šla. Oslavila jsem tak nečekanou výhru. Ač jsem na stírací los nikdy dříve nevyhrála, tento jediný, nalezený a nechtěný mi přinesl malou pěknou výhru, která mi udělala radost.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10