Žiji na
vesnici. Na vesnici, kde jsme měli do konce roku 2019 jeden malý obchůdek,
otevřený jen na dvě hodiny denně. Jakmile do naší země vtrhl covid-19, majitelé
zavřeli i tento obchůdek. Jediné, co nám zbývá, je cestovat na nákupy do města.
Do města, které je vzdáleno téměř šest kilometrů. Bohužel, nefunguje u nás ani
místní doprava.
Jediný autobus, který jezdí mezi vesnicí a městem, je brzký ranní autobus do města a pozdní večerní z města k nám do vesnice. Od doby, kdy mi zemřel manžel, byla doprava pro mě do města složitá. Já sama řidičský průkaz nevlastním. Na jaře a v létě, případně také v podzimním vlídném dni, jezdím do města na nákupy na kole, občas chodím pěšky. V zimě je to ale problém. Dokud byl v pořádku můj tchán, svezl mě do města občas svým vozem. Ten ale sám nedávno onemocněl zápalem plic, v jeho věku je to nemoc krajně nebezpečná, a na cestování si netroufá. Proto pro mě přibyla také starost o tchána a s ní i nákupy pro otce mého zesnulého muže.
Mimo zvířat a péče o dceru, která je po operaci srdce, dům a náročného zaměstnání vařím a opatruji tchána. Každodenně řeším nákupy, které by ve městě byly běžně dostupné, na vesnici se ale nákup i základních potravin stává velkým problémem. I k nám do zaměstnání navíc dorazil covid-19 a s ním mnoho lidí na nemocenské. Nyní pracuji osm dní v kuse, a po nich mám jen dva dny volna. Přesčasy se u nás v práci staly samozřejmostí. A tak není divu, že jsem nedávno prožila tento nepříjemný zážitek.
Po šesti ranních směnách jsem se konečně dočkala směny odpolední. Protože v domácnosti pomalu docházely veškeré potraviny, musela jsem se vypravit na nákup. Vstala jsem proto velmi brzy, téměř stejně, jako na ranní směnu. Vzala jsem našeho psa Alíka na vodítko. Když už musím na nákup pěšky až do města, vyvenčím přitom alespoň jeho. Ranní autobus byl dávno pryč, do města přijíždí hodinu před otevřením supermarketu. Kdybych jím jela, musela bych v mrazu čekat hodinu před obchodem. Proto jsem se teple oblékla, obula a vyrazila s Alíkem v jeho teplé vestě od Ježíška pěšky. S sebou jsem měla dva obsáhlé seznamy, jeden svůj a druhý tchánův a na zádech velkou krosnu. Často tak přenáším nákupy mezi městem a vesnicí a připadám si jako horský nosič táhnoucí břemena do svahu.
Konečně jsme s Alíkem dorazili do města. Nervózně jsem nakupovala a děsila se, jak vše donesu domů ještě před odpolední směnou. Až ve frontě u pokladny jsem zjistila, že jsem si zapomněla peněženku. V tom spěchu jsem ji prostě zapomněla doma na stole. Platební kartu mám ovšem také v peněžence. Proto jsem se domluvila s paní prodavačkou, že nákup i s vozíkem nechám na informacích a zajdu si obstarat peníze.
To jsem ještě doufala, že bude doma můj syn, který ve městě bydlí nedaleko supermarketu. Telefon měl totiž vypnutý. A tak jsem spěchala za synem. Bohužel, neotevíral na zvonění, zjevně byl v práci. Co nyní? Vydala jsem se dalších šest kilometrů zpět domů. Peněženka ležela tak, jak jsem ji zanechala, na stole. Krosna zůstala prázdná. Následující den jsem ovšem měla celodenní směnu a potřebovala jsem nutně svůj nákup. Co dělat? Alíka jsem už nechala doma a vydala se zpět do města. Po zhruba kilometru jsem zjistila, že nemám povinnou ochrannou roušku. Tu jsem jistě měla v kapse, nejspíš mi po cestě někde vypadla. Co teď dělat? Vracet se zpět a hledat, jestli roušku nenajdu v čerstvě napadaném sněhu, nebo jít dál a spoléhat na to, že se do obchodu dostanu i bez roušky? Naštěstí v krosně nosím také šátek. Mám ho tam od chvíle, kdy jsem byla na horách a šátek jsem používala v létě proti sluníčku. Jít zpět domů a opět do města bych už nezvládla jak časově, tak fyzicky. A tak jsem pokračovala dál po cestě a roušku obětovala.
Šátek mi v nákupním centru postačil. Nákup jsem navíc měla připraven i s vozíkem na informacích, nemusela jsem se vůbec zdržovat. Zaplatila jsem a na zpáteční cestu si přivolala taxíka.
Na odpolední směnu jsem nastupovala po téměř dvacetikilometrové túře pořádně unavená. Když mi má kolegyně vesele zašvitořila, že se konečně po mnoha ranních směnách pořádně doma vyspala, tiše jsem jí záviděla. Každý takové štěstí holt nemá.
ChytráŽena.cz